... nebo se třeba jen podělit o to, co je při čtení Swedenborga zaujalo, v čem by rádi znali názor druhých...

pátek 18. srpna 2017

Je původcem víry v Boha Nucleus accumbens v naší hlavě?

Je původcem víry v Boha  Nucleus accumbens v naší hlavě?


Neustaneme ve svém hledání.
A na jeho samém konci
se dostaneme tam, kde jsme začali,
a toto místo poznáme poprvé.
T. S. Elliot, Čtyři kvartety

Po celou dobu lidské existence člověk hledal někoho, kdo stvořil tento svět a dal život člověku. Každá z lidských kultur nacházela Stvořitele v jiné podobě. Teprve současná věda vybavená moderními vyspělými technologiemi umožňujícími nahlédnout do samé podstaty hmoty k takřka samému počátku vesmíru nám svou autoritou sděluje, že Ho nikde nenalezla.
Přesto některá výzkumná vědecká pracoviště nenechává lidská víra v Boha klidnými. Snaží se přijít na kloub, oč tu vlastně jde, jak si vysvětlit, že se tuto víru dosud nepodařilo vymazat z mysli a srdce člověka žádným Bohu nepřátelským režimům, kulturním revolucím ani samotným církvím ba ani moderní vědě. Někteří vědci se proto ptají: lze nalézt v mozku člověka centra či oblasti, kde vznikají náboženské duchovní prožitky, kde se věřící cítí Bohu blíž?“ Některá vědecká pracoviště pomocí moderní lékařské techniky, zejména té zobrazovací, jakou je magnetická rezonance, se pokusila ono inkriminované místo, snad rovnou linku vedoucí k Bohu objevit nebo naopak prokázat, že nic podobného neexistuje a víra je pouhým reliktem počátku lidského vývoje, kdy člověku umožnila vyrovnat se s nepochopitelnými jevy nepřátelské přírody.  Neboť, „jak sami vědci uvádějí, stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské praxe. Podle nich by pochopení motivace a chování náboženských komunit mohlo přispět k omezení zla a utrpení ve světě.“
Naposledy O.S.E.L. (Objective Source E-Learning) informoval o výsledcích výzkumů, které se této oblasti věnovaly před dvěma lety týmy Gopikrishna Deshpande z Univerzity v Auburn. Nyní jsou to novější poznatky od party lékařů z University of Utah. Ti ke svému pokusničení vybrali dvacítku mladých věřících okolo třicítky. Pochopitelně, že všichni dotyční souhlasili a věděli, že pokus má za cíl sledovat, co se děje v jejich mozku. Jednak při běžných záležitostech, ale také ve chvílích, kdy se obrací k Bohu a otevírají se jeho vůli.
Tak se stalo, že mladí muži a ženy, praktikující bohoslužby se zhruba dvouletou misijní službou, kteří se netajili s tím, že vyznávají Ježíše Krista a že při modlení k němu prožívají uspokojení, se podrobili testům za kontrolovaných podmínek v laboratoři magnetické rezonance. Aby se při tom podmínky co nejvíce přiblížily realitě jejich klasických bohoslužeb, během skenování mozků účastníkům pouštěli audiovizuální projekci s předčítáním citátů a nechyběl ani typický zvukový a hudební doprovod.
Pokud při modlení ve chvílích, kdy se tzv.  dávali k dispozici moci Stvořitele se slovy „Ne má, ale Tvá vůle se staň", prožívali pocit vnitřního uspokojení, měli za úkol zmáčknou tlačítko. Na nich samotných pak také bylo hodnotit, jak silný byl jejich duchovní prožitek.
Výsledky nepřekvapily. Potvrdily očekávání, a pocity vlastního uspokojení odpovídaly tomu, co změřila magnetická rezonanace. Testantům se v mozku „rozsvěcovalo“ centrum nucleus accumbens v levé i pravé polovině mozku a „mačkání knoflíku“ časově korelovalo s maximem zjišťovaným rezonancí. Rozmezí bylo dvě až čtyři vteřiny, přičemž  magnetická rezonance byla v detekci stavů uspokojení o poznání „rychlejší“.
V podstatě to vše zapadlo do pozorování jiných týmů, které se zabývaly prožitky ve chvílích vrcholných zážitků z hudby, projevů mateřské lásky i té romantické, kdy se zamilovaný reaguje na promítání tváří vyvolené (vyvoleného).
Prakticky stejné reakce mozek vykazuje také ve chvíli, kdy si drogově závislý udělá dobře. I euforie narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ aktivuje oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“, pročež se mu také někdy říká „cyklus odměny“.
Nucleus accumbens, centrum potěšení a závislosti, si propojením s oblastí striatum a frontálním lalokem, „svou vůli“ dokáže prosadit. (Kredit: NIH) 
I tentokrát byl personál sledující monitor, podle toho kdy se daná oblast dotyčnému „rozsvěcuje“ a signalizuje zvýšenou aktivitu, schopen určit, kdy u něj přichází maximum duchovního prožitku. Duševní rozpoložení a stav, který následoval uvolněním mozkových mediátorů s následnými dopady na tlak, tep,… byli vědci schopni detekovat s předstihem jedné až tří sekund. Tedy v době, než si to sám dotyčný byl schopen uvědomit. V bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní. A to v testech, kdy na kladené otázky měl dotyčný odpovědět „ano“ či „ne“. I tehdy se jim podle žhavení patřičné oblasti v mozku, dařilo předpovídat, jaká bude odpověď a rovněž o něco dříve, než to skenovaný sám věděl a než se slovně, nebo pokynem stačil „vymáčknout“. 
Na adresu neurovědců se ale vzápětí začala snášet velká kritika. I když pokus prováděli na mormonech, poznatky lze zobecnit. A v tom je nejspíš ten zakopaný pes nevole. K nějakému bohu, náboženství a víře v nadpřirozeno, se ve světě hlásí 5,8 miliardy lidí.  Vědci svým způsobem tak naprosté většině obyvatel planety neříkají nic menšího, než že v náboženských zkušenostech si s nimi pohrálo centrum odměny.  Což se dá interpretovat i tak, že vlastně v zastoupení boha, uctívají jen svůj vlastní mozek.




Spirituální prožitky mocně stimulují centrum odměny. (Kredit: Anderson lab. Univ. Utah) Literatura: Michael A. Ferguson et al, Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons, Social Neuroscience (2016). DOI: 10.1080/17470919.2016.1257437
University of Utah Health Sciences
Autor: Josef Pazdera Datum: 30.11.2016

Jakou novou informaci nám závěr tohoto výzkumu ve skutečnosti přináší? Tu, že hluboké spirituální prožitky slasti se nacházejí v centru odměny, v témže centru, kde rovněž prožíváme vrcholné zážitky z hudby, projevy mateřské lásky i té romantické, kdy zamilovaní reagují na promítání tváří vyvolené či vyvoleného? Jak jinak a kde jinde by se slast spirituálního prožitku ve hmotném těle mohla projevit než v oblasti mozku, která je schopna slast či odměnu vyvolat?
            To, co tito vědci ostudně vyzkoumat opomenuli, je kvalita jednotlivých prožitků, zejména pokud dávají rovnítko mezi „euforií narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ s prožitky mladých věřících“. A nejen to. Snad by bylo vhodné doložit výzkumem i to, kam zavede člověka opakovaný zážitek blízkosti Boha a kam opakované euforie šlehnutí drogy. Že stejnou odezvu center odměny zaslouženě prožívá sportovec, pakliže zvítězí a vítězství ho motivuje k ještě lepším výkonům dokážeme rovněž pochopit. Že opakované prožitky narkomana vedou k destrukci jeho lidské osobnosti, to víme také. Snad i zloděj po úspěšném bohatém lupu prožívá slast a zároveň novou chuť pokusit se o to znovu. Proč nepoctivci, podvodníci a tuneláři, přestože naloupili z veřejného bohatství tolik, že by to vystačilo na desítky rozmařilých životů se nikdy nenasytí? Nedá se snad rovněž předpokládat, že i u těchto lidí se „aktivují oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“ a motivují je k dalším loupežím? 
To, oč tu běží, není centrum odměny či potěšení, ale centrum prožitku lásky. Lásky matky i otce ke svému dítěti, k milované osobě, lásky k Bohu, ale i ke sportu, zvířeti nebo naproti tomu zlé lásky k moci, vládnutí, penězům, podvodům, krádežím, alkoholu, smilstvu, a podobně. Tedy lásek, které člověka zušlechťují nebo naopak deformují a zároveň směrují k nebi nebo peklu.
Je tady ovšem něco podstatně závažnějšího. Na výzkumném projektu za zcela nedostatečné šíře záběru, tj. neprověření všech zásadních  souvislostí je jediným výstupem výzkumu generalizované prohlášení, že předmětem víry a uctívání není Bůh, ale lidský mozek. Věda, za níž se tu vydává pseudověda, posiluje své „zjištění“ argumentem: „v bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní“, aby „autoritou vědy“ lidem sdělila a stvrdila, že Bůh neexistuje.
Jaký názor vztahující se k centrům odměny či potěšení zaujímá E. Swedenborg? Ve vztahu k nim zdůrazňuje tzv. „pravou manželskou lásku“. Sděluje nám, “… že manželská láska, pokud jde o její podstatu je základem všech nebeských, duchovních i přírodních lásek. Vzniká totiž z manželství dobra a pravdy a z tohoto manželství pocházejí všechny lásky, které formují nebe a církev v jednotlivci. Dobro v tomto manželství vytváří lásku a pravda moudrost… Všechny rozkoše, které člověk pociťuje, ať jsou jakéhokoli druhu, mají s touto láskou něco společného. Láska se projevuje prostřednictvím těchto rozkoší a dokonce jejich prostřednictvím existuje a žije. Lidé vědí, že rozkoše rostou a prohlubují se natolik, nakolik se prohlubuje láska a také nakolik se náhodné city dotknou vládnoucí lásky.
Protože manželská láska je základem všech dobrých lásek a je vepsána dokonce v každém rysu každého člověka, převyšují její slasti a rozkoše všech ostatních lásek a poskytuje jim tyto rozkoše podle toho nakolik je s nimi přítomna a sjednocena. Je to ona, která rozpíná nejvnitřnější části mysli a zároveň i nejvnitřnější části těla, jako lahodný proud, který jimi protéká a otevírá je.
Do této lásky byly zahrnuty všechny rozkoše od první až do poslední, protože její užitek převyšuje užitky všech ostatních lásek. Tímto užitkem je šíření lidského rodu a proto i nebe andělů… Je ovšem nutno dodat, že pravá manželská láska je dnes natolik vzácná, že lidé obecně o její existenci vůbec nevědí. Protikladnou této lásce je láska smilná. Smilná (zlá) láska způsobuje, že se člověk stává stále méně člověkem, zatímco díky manželské lásce se člověk stává člověkem stále více.
 (E.Swedenborg: Manželská láska, str. 38,39)

            Nejproslulejší český léčitel a jeden z jasnovidných „ fenoménů 20. století“, kněz František Ferda, člověk, který – dle vlastního odhadu přinesl zdraví sedmdesáti tisícům trpících, často i těm, v jejichž případech se lékařská věda vzdávala naděje, v souvislosti s dědičností často říkal: „Za hříchy (zlé lásky) na duši trpíme až po sedm pokolení, za hříchy na těle většinou po čtyři pokolení.“
            MuDr. J. Tollinger byl mnohem přísnější, byl přesvědčen, že ještě můžeme pykat za některé tělesné neduhy dokonce i v třinácté generaci a dodával: "Ať to jsou čtyři nebo třináct generací, mělo by to vést k jednomu neúprosnému zákonu: „Dokud jsme se definitivně nezhostili role rodičů, měli bychom se starat jak o svou duši, tak o své tělo. Co v mládí nezodpovědného posbíráme, mohou naši potomci – vnuci, pravnuci, prapravnuci a další již od dětství pociťovat. A tak v rodině se nám může objevit pradědeček v roztomilém mrněti se všemi jeho chorobami, cnostmi i nectnostmi. Dnes už víme, že nejsou jen klasické dědičné choroby jako hemofilie nebo polycystóza  ledvin, ale můžeme dědit takřka všechno.
(Zdeněk Rejdák:Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou, str.18)
           
            K tomu lze dodat, že páter Fr. Ferda zemřel v roce 1991. Obor, který se v rámci genetiky výše uvedenou problematikou zabývá, v té době ještě neexistoval. Proto se jeho výzkum nachází takřka na samém počátku. Nazývá se Epigenetika.
Existují jevy, kdy jednoduchá složka  výživy (vitamín, jed), nebo vystavení dalším nejrůznějším vlivům vnějších podmínek (může jít i o chování), tlumí a nebo zesiluje účinek genů. Funkčnost genů lze ovlivnit k lepšímu, i k horšímu. A pokud se tak děje bez toho aniž by vlastní genetický kód  jakkoli změnil, jde o epigenetiku. 
            Jde o to, že vystavení vnějším podmínkám spouští v těle chemické změny, některé z nich mobilizují skupinu molekul, kterým říkáme metylové skupiny. Metylové skupiny se dokáží  přitulit ke spuštěným  genům, a přilepit se na jejich řídící úseky. Tím  jejich funkčnost na čas utlumí. Umí ale i působit opačně, výkon jiných genů zase posílit. Epigenetickými vlivy se účinek genu dá posouvat od jedné mezní polohy ke druhé. Vlastnost, kterou gen řídí se tak může měnit, alteruje.
Hádat se o to, zda mají větší vliv na naše zdraví a na náš vývoj geny, nebo vnější prostředí, je nesmysl. Obojí je spolu nerozlučně provázáno spletitým předivem vztahů. Nejen strava, ale nyní už i prožitek se může projevit prostřednictvím vyvolaných biochemických změn, které ve svém důsledku  určují genům, zda se mají projevit a jak moc se mají projevit.  
Zajímavé je, že ačkoli k těmto změnám dochází nejčastěji ve stádiu embryonálního a nebo  fetálního vývoje, výsledek ve formě náchylnosti k nemocem, a nebo změn v chování, se ukáže až v dospělosti. To znamená, že toto ovlivnění genů určitou dobu trvá a může se tedy přenášet z jedné na další generaci.

Technologicky vyspělá moderní věda dnes dokáže vhlédnout i do těch nejmenších struktur živého organizmu a odhalit jejich vzájemné interakce. A byť nebylo jejím záměrem, přesto tu nakonec potvrzuje pravdivost poznatku, k němuž tu člověk, léčitel páter Ferda, dospěl duchovním vhledem. 
Oficiální věda stále odmítá možnost poznání skutečnosti jinak než prostředky materiálního světa. A to přesto, že nejzásadnější objevy, na nichž stojí, se udály právě takto. Naproti tomu „Moderní filozofie vědy dnes všeobecně uznává, že intuitivní vhledy tohoto druhu představují nedílnou a významnou součást vědeckého zkoumání přírody… Tato skutečnost se odráží i v každodenním jazyce, kde o těchto výjimečných výtvorech hovoříme jako o „božské inspiraci“, nebo daru „od Boha“.
Snad nejslavnějším příkladem je Einsteinova teorie relativity, jejíž principy mu byly odhaleny v podobě kinestetických vjemů ve svalech. Jiným příkladem je Teslova konstrukce prvního plně fungujícího generátoru střídavého proudu, jehož konkrétní prototyp se mu zjevil jako vize. Podobné tvůrčí vize měl u dalších vynálezů… Karl Fridrich Gauss…téměř okamžitě dokázal provádět úžasně složité výpočty a popisoval, že jeho vědecké a matematické vhledy k němu skutečně přicházejí rychlostí blesku – „z Boží milosti“… Diskuse o metodě Reného Descarta, knize, jež formovala celou strukturu západního poznání a položila základy moderní vědy, poskytly autorovi tři vizionářské sny a jeden „sen uvnitř snu“, který poskytl klíč pro výklad rozsáhlejšího snu.
( Stanislav Grof: Holotropní vědomí, str.163-4, kráceno.)

Jaká ironie, že celá budova racionální, redukcionistické a pozitivistické vědy, která dnes odmítá „subjektivní poznání“, byla původně inspirována zážitky ve změněném stavu vědomí. Kde by se dnes mohl nacházet tento svět, kdyby právě věda byla pokornější. Vědci nemohou vinit Boha z toho, „…že stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské praxe.“  Vždyť je to právě věda, jejíž nejvýkonnější mozky se účastní na eskalaci válečných konfliktů tím, že pro zbrojní koncerny vymýšlejí stále novější a sofistikovanější zbraně se stále vyšší účinností zabíjení. Zbraně, které stárnou a je nutno je zužitkovat, zaplatit a ověřit účinnost nových v dalších válkách, které jeho byznysmeni dokáží vyvolat kde se jim zamane, zejména tam, kde na tom nejvíce vydělají… Pro tuto vědu je skutečný Bůh, takový jakým opravdu je, nebezpečný.  Náboženská praxe, jež má dopady o nihž  tu vědci hovoří, nemá s Bohem naprosto nic společného. A nemají s Ním nic společného ani ty církve, jejichž praxe a dogmatická nauka k tomuto stavu světa přispívají. 

                                                       ***

Literatura:
E. Swedenborg:  Manželská láska, překlad Lenka Máchová
Zdeněk Rejdák: Za zdravím s jasnovidcem páterem Františkem Ferdou
Stanislav Grof: Holotropní vědomí



Autor blogu: Roman Kočur


úterý 23. května 2017

O politice, právu, spravedlnosti a milování bližního svého.

O politice, právu, spravedlnosti a milování bližního svého.

Motto:
Chce-li kdo prvním býti, staň se posledním. (Mk.9, 35.  10, 43.)

            Vnitřní stabilita společnosti či vzájemná pouta mezi lidmi souvisí s úrovní spravedlnosti ve společnosti, kterou vytváří platné zákony, jejichž hlavním smyslem je její dosažení. Je tomu tak odedávna. Byť je svět starší a měl by být i moudřejší, přesto ani v této době není lidská touha po spravedlnosti naplněna. Po dnes platí, že zločiny svou velikostí vymykající se jakýmkoli měřítkům, se pro jejich původce a iniciátory stávají povětšinou beztrestnými. Od věků zpravidla jen malé ryby a rybičky končí v rukou spravedlnosti, zatímco největší viníci pozemské spravedlnosti unikají. Jen člověk mající víru v konečnou Božskou spravedlnost může věřit, že přece jen bude naplněna. Byť již nikoli v tomto pozemském světě, přesto s těmi nejzávažnějšími důsledky nejen pro ty, kteří se dopouštěli zločinů ale i pro ty, kteří naplnění spravedlnosti vědomě bránili.  Nakonec ve chvílích, kdy cítíme, že naše životní pouť je u konce, obava z toho, že Bůh snad přece jen existuje, dostihne i takového člověka. A co je platné pak tvrdit, že přijal Krista, když „odkloněné či uloupené“ nevrátil těm, kterým náleželo, neomluvil se za zlo, kterého se dopouštěl a nesnažil se ho za života odčinit?
            Náš svět je naším obrazem. Je naší životní školou a smrt je prahem konečného zúčtování. Prospěl - neprospěl. Věčný život či zatracení. Můžeme se tomu smát, nevěřit, nic platno, je tomu tak ať tuto skutečnost jakkoli odmítáme. Bůh nás nesoudí, ten nechává svítit slunce na dobré i zlé. To naše sklony ke zlu či dobru, které v nás převládly, jsou naším soudcem uvádějícím nás na cestu do společenství lidí stejných sklonů - lásek dobrých či zlých, za brány nebe či pekla.  
            A přece - člověk zrozený do tohoto hmotného, přírodního světa dostal na cestu životem rozum s vůlí i svědomí upozorňující ho, když z cesty Bohem mu nabízené se odklání i rodiče povinované uvést své dítě na správnou cestu životem. K tomu má člověk po celá staletí na dosah návod k žití platný pro život pozemský i věčný - Božské Slovo s Desaterem spolu se shrnujícím dovětkem největšího přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ To jest první a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Na těchto dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.  ( Bible Svatá - Kralická, Mt 22, 37-40) Tento text  Bible Kralické v českém jazyce byl publikován v roce 1613 a je i bude platný po časy, dokud člověk zůstane člověkem. 
 
            Každý může vědět, že láska k bližnímu a láska k sobě jsou protiklady. Láska k bližnímu chce každému činit dobře, zatímco láska k sobě chce, aby všichni činili dobře pouze jí.  Láska k bližnímu chce všem sloužit, ale láska k sobě chce, aby všichni sloužili jí. Láska k bližnímu pohlíží na všechny jako na své bratry a přátele, zatímco láska k sobě pohlíží na všechny jako na své služebníky, a pokud nám neslouží, jako na své nepřátele. Jedním slovem, hledí jen sama na sebe a druhé stěží považuje za lidi. V srdci si jich cení méně než svých koní či psů. A jelikož si druhých cení tak nízko, činit jim zlo nepokládá za nic. Odtud pochází nenávist a msta, cizoložství a smilství, krádeže a podvody, lhaní a urážení, krutost a surovost a další podobná zla.
(E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, str. 256)

Víme ale jak milovat své bližní a kdo jimi jsou? 
     
            Bližním, jenž má být milován je dobro a pravda v člověku. Představ si skupinu tří nebo deseti lidí, které sis vybral, aby vykonávali nějakou práci. Nevybral bys je snad podle jejich dobra a pravdy? Jen jimi je člověk člověkem.
            Pokud budeš z těchto deseti volit jednoho, aby vstoupil do tvých služeb, nebudeš snad zkoumat jeho rozum a vůli? Ten koho vybereš pak bude bližním, jehož budeš milovat. Člověk-ďábel může vypadat jako člověk-anděl; milován však má být člověk-anděl, a ne člověk-ďábel. Andělskému člověku prokazuješ dobrodiní pro jeho dobro a pravdu, ďábelskému člověku však nikoli. Láskou k bližnímu je ďábelského člověka trestat, činí-li zlo, a andělského člověka odměňovat... Skutečná ryzí láska k bližnímu je rozvážná a moudrá. Ta druhá je nepravá, neboť pochází pouze z vůle čili dobra, ne však zároveň z intelektu neboli pravdy.
            Dobro se co do stupňů dělí na dobro občanské, mravní a duchovní. Mravní dobro, jež je vlastním dobrem člověka, je dobrem rozumovým, podle kterého žije člověk s člověkem jako se svým bratrem a společníkem. Toto dobro je bližním v míře, v jaké pochází z dobra duchovního. Mravní dobro bez dobra duchovního je totiž dobrem vnějším – je dobrem vnější vůle, a nikoliv vnitřním dobrem. Může být i zlem, které nemá být milováno.
            Občanské dobro je dobrem života vedeného podle občanských zákonů. Jeho prvá a základní zásada, tedy nejednat proti těmto zákonům, je podmíněna tresty za jejich porušení. Kdyby však v občanském dobru nespočívalo dobro mravní, a v něm dobro duchovní, občanské dobro by nebylo ničím jiným, než zvířecím dobrem, jež projevují zvířata v klecích vůči těm, kdo je krmí, trestají, nebo o ně pečují.
            Člověk (křesťan, pozn.) se těmto dobrům učí již od nejútlejšího mládí z Desatera. Zákony Desatera se nejprve stávají zákony občanskými, později mravními a nakonec duchovními, a tehdy poprvé se tato dobra podle svých stupňů stávají dobry lásky k bližnímu.
            Svým občanským dobrem je člověk občanem světa;  mravním dobrem stojí nad světem a pod nebesy; a duchovním dobrem je člověkem nebe neboli andělem. I zlí lidé a dokonce i zločinci a ďáblové se mohou vzájemně milovat, ne však láskou k bližnímu neboli z dobra niterné lásky; protože jsou však sjednoceni pácháním zločinů, krádežemi. smilstvím, pomstami, vraždami... jsou si navzájem bližní.     
 (E. Swedenborg: O životě a lásce, str. 90-92,99 - kráceno)

            Milování bližního tedy souvisí se zákony a spravedlností. Jaká je ve společnosti míra uplatňování pravé lásky k bližnímu, takové jsou zákony i spravedlnost a taková je rovněž míra svobody i pravdy nacházející se ve státě. Je třeba podotknout, že po celá staletí lásku k bližnímu lidé i církve chápou mylně.
E. Swedenborg mimo jiné vysvětluje: ...že jeden člověk není stejným bližním jako druhý učí Pán v podobenství o člověku zraněném lupiči. Říká se tam, že bližním je ten, který mu prokázal milosrdenství.  (L 10,29-37)
            Kdo bližního nerozlišuje podle kvality jeho dobra a pravdy, může být tisíckrát podveden a jeho láska upadá do zmatku, až nakonec zanikne... Jednodušší lidé tak ale jednají. Říkají, že každý člověk je bližním stejně, a protože se na něj dívá Bůh, nemá smysl zkoumat jeho charakter; důležité prý je jen bližnímu pomoci.    Skutečná ryzí láska k bližnímu je ale rozvážná a moudrá.

            Snad právě neznalost kdo je naším bližním se stala příčinou neutěšeného stavu práva a spravedlnosti. Státu a lidem neprospěšné zákony vytvářejí výživné podhoubí pro všechna zla. Každého člověka, každé společenství i zákonodárný sbor a stát lze přirovnat ke stromu nesoucímu ovoce, k dobrému nesoucímu dobré a zlému zlé. Stát, ve kterém například lze nabýt vysokoškolské vzdělání za půl roku,  přijmout a uznat opsanou diplomovou práci a to dokonce i na vysoké škole právní, je zásadním porušením samotného poslání i vnímání práva a spravedlnosti těmito „absolventy“ ale i všemi, kteří neoprávněné nabytí vysokoškolského titulu umožnili. Demokratický stát, ve kterém parlament schvaluje špatné, lidem neprospěšné zákony dokládá, že nutná nadpoloviční většina zákonodárců nejsou našimi bližními, ale jsou bližními těch, kteří stavějí svůj prospěch nad občanské dobro, a tedy nemohou být zárukou demokracie, svobody a spravedlnosti ve státě. 

                       Před několika staletími Jan Amos Komenský ve svém satirickém díle Labyrint světa a ráj srdce, nás coby poutník putující s brýlemi na očích, seznamuje se světem své doby provázen průvodci Všudybylem a Mámilem, aby „s rozumem svým se pilně radě…sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil.“ (str.15)
Se svými dvěma průvodci příchází nejdříve na rynk: „... Tu, hle máš, to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jako neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může: tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.“
Hledím tedy sobě na ně ostřeji a spatřím nejprv, že každý v houfu mezi jinými chodě, larvu (škrabošku) na tváři nosí, odejda pak, kde by sám neb mezi sobě rovnými byl, ji smyká (snímá), a do houfu jíti maje zase připíná. I zeptám se, co to znamená? Odpověděl mi: „To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost (pěkné vzezření) dávati sluší.“ Takž mi se chut udělá, abych pilněji, jací pak bez toho uličeného přikrytí jsou, pohleděl.
A maje na to pozor, vidím, že všickni nejen v obličeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či malomocní, a mimo to některý měl svinský pysk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury, některé jsem viděl s pávovým vysoko vytaženým krkem, jiné s dedkovým naježeným chocholem, některé s koňskými kopyty etc., najvíc pak bylo podobných opicím.
I zděsím se a řeknu: „Však pak já toto potvory jakési vidím.“ Co (prý), všetýčko, pravíš, potvory?“ dí tlumočník a hrozí mi pěstí. „Hleď jen skrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou.“ Někteří pak z mimo jdoucích zaslechli, že sem je potvorami nazval, a zastavíc se reptali a na mne se také potrhovali. Takž já srozuměv, že tu mudrovati darmo, umlkl sem, pomysle sobě: Když pak lidmi býti chtějí, nechť jsou já však, co vidím, vidím... ( J.A.K. -  Labyrint světa a ráj srdce, str. 26, 27)
Poutník se svými průvodci přichází do další z ulic:
I dí mi tlumočník: „Nu tu máš ty lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřích konajíce, zlé trestajíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“
„Toť jest ovšem pěkná, a mám za to, nevyhnutedlná v lidském pokolení věc,“ řekl jsem. Odkud se takoví lidé berou?“
Odpověděl mi: „ Někteří se k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, ti, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznání byli.“
„I to pěkně,“ dím já.
Vtom mi se pohleděti udá, a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí; a vida to, „Hle, hle, neřád,“ zkřikl  sem.
„I mlč, všetýčko,“ dí tlumočník, „zlým to zaživeš, uslyší-li.“
„A proč nečekají, „ dím já, „až by zvoleni byli?“ Odpověděl: „Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tou práci se býti znají: když je za ty přijímají co tobě do toho?“
Já tedy umlknu, a přiopravě sobě brýllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému téměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu úklady čenichati;
 Jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by úsudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli…
I řekl sem: „Ale pročpak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?“ Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo pry: Qvi nescit simulare, nescit regnare. ( Kdo se neumí přetvařovat, neumí ani vládnout) Kdo jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. Čemuž ty, jakožto v věcech politicky neprošlý, nerozumíš... Což nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?“ Takž jsem umlkl a tiše se na všecko díval.    (J.A.Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, str.97,98)
           
V době jako je tato, v níž jsou relativizovány všechny mravní hodnoty, bezpochyby nalezneme soudce, žalobce i obhájce povahových rysů,  které tak výstižně charakterizuje J. A. Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji srdce. Tu pak nestačí předložit i v těch nejjednodušších sporech veškeré důkazní materiály soudu a spor nemůže být vyřízen v jediném stání v odpovídající době a mnohdy tak nelze dosáhnout plné spravedlnosti a  soudní instituce pak neplní své společenské poslání.  

Emanuel Swedenborg v 7. kapitole knihy O lásce a víře vysvětluje, co se rozumí láskou k bližnímu u řady povolání. O lásce k bližnímu u soudců uvádí toto:
            Pokud soudci hledí k Pánu, vyhýbají se zlům jako hříchům a soudí upřímně, spravedlivě a věrně, stávají se podobou lásky k bližnímu. Konají totiž dobro užitečnosti jak pro společnost, tak pro jednotlivce ve společnosti, a tedy pro bližní. Činí tak nepřetržitě, když právě soudí i když nesoudí, neboť myslí, mluví a jednají ze spravedlnosti. Spravedlnost je totiž jejich motivem a v duchovním smyslu je jejich bližním.
            Spravedlivý soudce soudí každého spravedlivě a zároveň nestranně, neboť spravedlnost a nestrannost jsou neoddělitelné. Zároveň soudí podle zákona, neboť každý zákon má za svůj konečný cíl právě tyto dvě hodnoty. Tímto způsobem rozsuzuje rozepře, zatímco zchytralý člověk se snaží smysl zákona převrátit. Považuje za hřích brát při soudu ohled na jakékoli přátelství, dar, příbuzenství, autoritu či jakýkoliv jiný prospěch než ten, aby každý, kdo žije podle zákona byl chráněn. Za hřích pokládá nedávat při spravedlivých soudech spravedlnost na první místo, ale až na druhé.
            Všechny rozsudky spravedlivého soudce jsou skutky lásky k bližnímu a to i tehdy, když ukládá peněžité pokuty či tresty provinilým zločincům. Tím je totiž polepšuje a zabraňuje aby škodili nevinným, kteří jsou bližními. Je jako otec, který, pokud své děti miluje, trestá je, když spáchají zlo.
(E. Swedenborg, O životě a lásce, str.115-118)

K funkcím nejvýše postavených státních úředníků, tedy prezidentům, předsedům vlád a ministrům, kteří vykonávají právní moc nad občany E. Swedenborg dále uvádí :
            Každý z nich na své pozici, pokud hledí k Pánu a vyhýbá se zlům jako hříchům a vykonává upřímně, spravedlivě a věrně práci svého nadmíru význačného úřadu, poskytuje neustále dobro užitečnosti celé společnosti i jednotlivcům a stává se podobou lásky k bližnímu. K tomu dochází tehdy, pokud mu záleží na dobru svých podřízených a občanů. Tehdy jej také pohání snaha, aby spolu s moudrostí a bohabojnými lidmi vydával užitečné zákony, dbal na to, aby byly dodržovány, a zejména aby sám podle nich žil. Ustavuje do čela společnosti inteligentní a zároveň blahovolné úředníky a dohlíží na to, aby skrze ně vládlo právo a spravedlnost a aby se neustále rozrůstalo obecné dobro. Považuje se za člověka, který má nejvyšší autoritu proto, aby sloužil druhým…
            Tyto věty jistě většině lidí připadají archaické, vyňaté ze sutin minulosti, zcela překonané. Díky vyspělé medicínské technice dokážeme dnes vracet do života mnohé nemocné, kteří se již ocitli na druhé straně břehu a nahlédli do světa naší příští existence. Přesto medicínská věda, stejně jako ta oficiální, nás stále utvrzují v tom, že žádná jiná dimenze života, než ta materiální neexistuje a smrt je koncem definitivním. Že to, co nazýváme spirituálním prožitkem víry a blízkosti Boha je pouhým stavem centra odměny v našem mozku.
Pokud jsme přijali názor, že Bůh neexistuje, a proto dobro, zlo, morálka, pravda, spravedlnost, svoboda i láska k bližnímu jsou hodnotami pouze relativními, jak asi bude zanedlouho vypadat tento svět? Bude horší než je ten současný? Bezpochyby ano. A pokud ano, nalezneme mezi těmi, kteří v něm budou žít ještě člověka?

                                                                     ***

Literatura:

Bible Svatá – Kralická, vydal Kalich v r. 1969
E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, překlad Lenka Máchová
E. Swedenborg: O životě a lásce, překlad Lenka Máchová
J.A.Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, vydal Odeon 1970
Autor blogu: Roman Kočur


sobota 29. října 2016

Bůh křesťanství a koránu


Bůh křesťanství a koránu


        Zdá se, že současný svět se ocitá na křižovatce.  A příčinou je tisíciletý, stále se stupňující konflikt tří monoteistických náboženských nauk – judaismu, křesťanství a islámu přesto, že víru jsme již dávno zařadili mezi pohádky či science fiction, byť my Evropané se dosud zaštiťujeme křesťanskými kořeny tkvícími v půdě Evropy zavlažované krví po dvě tisíciletí, prosakující do půdy i dalších kontinentů. Přesto napětí mezi monoteistickými náboženstvími neubývá. Naopak stále vzrůstá a je schopno zahubit ve své nesmiřitelnosti tento Boží svět. A nenávist, která se usadí v srdci každého člověka, co víc, zahubí nejen tělo ale i jeho duši. Neboť plodem vzrostlým ze semena nenávisti je vražda a z jejich setby válka. Konečně, přesvědčivě to dokládá historie.
Bylo by namyšlené domnívat se, že lze jednoduše zodpovědět všechny otázky, které zdánlivě rozdělují chápáni těchto jednotlivých náboženství. Nikdy nemůžeme dosáhnout Boží moudrosti a vše bezezbytku pochopit. Přesto je povinností člověka tázat se. Ale je svatokrádežná lidská pýcha a domýšlivost, která se snaží vysvětlit i to, nač lidský rozum nestačí, nikdy stačit nebude a vytvářet tak nepravdy a vkládat je do dogmat, jejichž důsledkem jsou rozepře, nevraživost a vzájemná nenávist. Co na to vražedné sváření říká asi Bůh, který je tím Drahokamem, který si každá z církví přivlastňuje sobě a odpírá druhým?
Proč my, údajní vyznavači jediného Boha raději hledáme to, co nás rozděluje namísto toho, co nás spojuje a činí bratry? Neboť pakliže my křesťané věříme v jednoho Boha plného lásky a milosrdenství a islamisté věří rovněž v jednoho Boha milosrdného a slitovného, kterého nazývají Alláh, musí se jednat o téhož Boha, Stvořitele světa i člověka a tedy našeho společného Otce. Konečně i islámisté tvrdí, že je to týž Bůh. „Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.“ (Korán 29:46) Vysv.: "vlastníci Písma" - odkaz na křesťany a židy.                     
 (e-islam, odkaz níže)

Zjevení Slova Bible a Koránu

Korán je svatá kniha islámu. Je základem islámského vyznání. Muslimové věří, že Korán obsahuje doslovně zaznamenaná zjevení, jehož se Muhammadovi dostalo prostřednictvím archanděla Džibríla (totožného s křesťanským Gabrielem, zvěstovatelem Marii narození Syna Božího) mezi léty 609 až 632. Sám Muhammad tvrdil, že Korán, stejně jako Bible a Tóra, je obrazem dokonalého nestvořeného slova Božího, tzv. „Nebeské knihy“ (umm-al-kitáb) existující věčně. Jakožto „Svatá kniha islámu“ bývá Korán srovnáván s křesťanskou Biblí. Ačkoliv se toto srovnání nabízí, od Bible se Korán odlišuje.
Jak se ale člověku dostává zjevení? Pokud jde o Slovo Bible, Emanuel Swedenborg to objasňuje takto: „Byl jsem poučen o tom, jak Pán mluvil s proroky, skrze něž bylo napsáno Slovo. Nemluvil s nimi tak, jako s dávnými lidmi vlivem do jejich nitra, ale prostřednictvím duchů, které Pán k nim vyslal a naplnil zdáním Sebe sama. Tak jim vnukl slova, která prorokům diktovali, takže nešlo o vplývání ale o diktát. Jelikož tato slova pocházela bezprostředně z Pána, každé z nich je naplněno Božstvím a obsahuje vnitřní smysl, jenž je takový, že nebeští andělé jej chápou ve smyslu nebeském a duchovním, zatímco lidé ve smyslu přírodním. Tak Pán skrze Slovo spojil nebe se světem.“ (E. Swedenborg: Nebe a peklo, odst. 254.) „…Božství, které takto sestupuje dolů od Pána k lidem, prochází těmito třemi stupni, a když sestoupilo, všechny tři v sobě zahrnuje. Tak se děje se vším Božským: je-li tedy ve svém posledním stupni, je ve své plnosti. Takové je i křesťanské Slovo Bible – ve svém nejzazším (doslovném) smyslu je přírodní, ve svém vnitřním smyslu je duchovní a ve svém nejniternějším smyslu je Božské. (E. Swedenborg: O Písmu svatém, odst. 6)
Je nutno dodat, že právě pro tuto zásadní, nezastupitelnou vlastnost křesťanského Slova Bible „… nezáleží na tom, zda náboženství islámu přijímá malá či velká část světa, pokud jen existují lidé, u nichž je (křesťanské) Slovo. Z něj totiž mají světlo i ti, kteří jsou mimo církev a Slovo nemají. (Tato skutečnost je dále vysvětlena v pojednání (E. Swedenborg: O Písmu svatém, odst. 104 – 113)

Doslovný a vnitřní smysl Desatera

Nyní si  na příkladu ukážeme, jak z doslovného (přirozeného) smyslu, v němž se Slovo Boží nachází u lidí, duchovní andělé čerpají svůj vlastní smysl a nebeští andělé svůj. Vezměme si příklad pěti přikázání z křesťanského Desatera:
Cti otce svého a matku svou. Jako otce a matku chápe člověk jako své pozemské rodiče a všechny, kdo je zastupují, a ctít je pro něj znamená mít je v úctě a poslouchat je. Duchovní anděl však chápe Pána jako otce a církev jako matku, a ctít pro něj znamená milovat. Nebeský anděl pak Pánovu božskou Lásku chápe jako otce a jeho božskou Moudrost jako matku, a jako ctít rozumí konat dobro z Pána.
Nepokradeš. Pod slovem krást člověk rozumí krást, podvádět, nebo pod jakoukoli záminkou brát bližnímu majetek. Duchovní anděl tím rozumí zbavovat jiné pravd jejich víry a dobra lásky k bližním pomoci nepravdy a zla. Nebeský anděl tím pak rozumí připisovat sobě to, co náleží Pánu, a přivlastňovat si jeho spravedlivou zásluhu.
Nezcizoložíš. Jako cizoložit člověk chápe dopouštět se cizoložství, stýkat se s nevěstkami, dělat hanebné věci, vést smyslné řeči a chovat nečisté myšlenky. Duchovní anděl tím rozumí znehodnocovat pravdu Slova  a falšovat jeho pravdy. Nebeský anděl tím rozumí odmítat Pánovo božství a znesvěcovat Slovo.
Nezabiješ. Slovo zabíjet chápe člověk také jako chovat k někomu nenávist a toužit po pomstě až k vraždě. Duchovní anděl tím rozumí jednat jako ďábel a působit zkázu lidských duší. Nebeský anděl to pak chápe jako chovat nenávist vůči Pánu a vůči tomu, co mu náleží.
Nevydáš křivého svědectví. Jako křivé svědectví chápe člověk také lež a pomluvu. Duchovní anděl tím rozumí prohlašovat klam za pravdu a zlo za dobro a naopak. Nebeský anděl to chápe jako rouhat se Pánu a Slovu.
Na těchto příkladech vidíme, jak jsou duchovnost a nebeskost Slova vyvíjeny a čerpány z přirozeného smyslu, ve kterém spočívají. (E. Swedenborg: O písmu svatém, str.57)

 
Proč vznikl islám

Abychom pochopili, že to Pánova prozřetelnost dala vzniknout islámskému náboženství, aby tak ukončila modloslužbu mnoha národů, musíme se zmínit o původu modloslužebnictví. Dávno před tím, „…než vznikl islám, bylo na světě rozšířeno uctívání model. To proto, že před Pánovým příchodem byly všechny církve reprezentativní. Byla taková i izraelská církev. Její svatostánek, Áronovo roucho, oběti, všechno vybavení Jeruzalémského chrámu včetně soch, to vše byly reprezentace.  Kromě toho staří lidé znali nauky o souvztažnostech, jež zahrnovaly i znalosti o reprezentacích. Šlo o nejdůležitější studium moudrých. Pěstovali je zejména Egypťané a dalo vzniknout i jejich hieroglyfům. Díky tomuto studiu lidé věděli, co symbolizuje ten který druh zvířat a stromů, hory, kopce, řeky, potůčky a také slunce, měsíc a hvězdy. Díky této znalosti rozpoznávali i duchovní věci, neboť takto znázorňované pojmy představovaly (jako zdroj reprezentací) aspekty duchovní moudrosti andělů.
            Protože celá jejich bohoslužba byla takto reprezentativní a obsahovala pouze souvztažné formy, konali tyto bohoslužebné rituály na horách a kopcích a v hájích a v zahradách. Proto také světili jaro a ve svém uctívání se obraceli tváří k vycházejícímu slunci. Vytvářeli také dřevěné sochy koní, ovcí, vlků, jehňat, ptáků ryb a hadů, a umísťovali je do svých domů i jinde, aby tím pomáhaly meditovat o duchovních záležitostech církve, s nimiž byly souvztažné nebo které znázorňovaly.
            V průběhu času, když se znalost souvztažností začala vytrácet, jejich potomkové začali uctívat samotné vyřezávané sochy jako svaté, aniž by věděli, že jejich staří předkové v nich neviděli žádnou vlastní svatost kromě té, kterou reprezentovaly, a tedy i symbolizovaly díky souvztažnostem. Tak vzniklo modloslužebnictví, jež zaplnilo celý svět: asijský kontinent s jeho přilehlými ostrovy i svět evropský a africký.
            Aby mohlo být modloslužebnictví vyhlazeno, vzniklo díky Pánově Božské prozřetelnosti náboženství uzpůsobené domorodému charakteru orientálců, v němž se nalézalo něco z obou zákonů Slova; náboženství, jež učilo, že do světa přišel Pán a že byl velikým prorokem a nejmoudřejším ze všech lidí a Božím Synem. K tomu došlo prostřednictvím Mohameda, podle nějž se přívrženci tohoto náboženství nazývají mohamedáni. Měl těmto lidem také poskytnout jisté povědomí o Pánu dříve, než přijdou do duchovního světa (jak se to děje s každým po jeho smrti). Toto náboženství by nepřijalo tolik národů a nedokázalo by vymýtit místní modloslužbu, kdyby neodpovídalo jejich způsobu myšlení, a to zejména v tom, že polygamie je dovolená. Ta byla dovolena i proto, že bez možnosti polygamie by orientálce jejich vnitřní žár uvrhl do cizoložství ještě hlouběji než Evropany a zničil by je. (E. Swedenborg: Manželská láska, str. 124, 125 - kráceno)
           
       Učení Koránu lze tedy chápat, zejména vzhledem ke vztahu k polygamii jako přechodné, přizpůsobené mentalitě a představám tohoto lidu. Mnohoženství muslimů však je nicméně určitou regulací a rozhodně neznamená povolení promiskuity. Majetkové poměry jsou regulací dosti účinnou.  (AE 1180, ML 342. 348)
(Poznámka: Všeobecně se však dá říci, že polygamie je v moderních islámských společnostech chápána jako nepřijatelná, jako historická anomálie, jež v současnosti není v souladu s přirozeným citovým životem člověka… V některých zemích musí mít zájemce o druhý sňatek svolení islámského soudu, který v zásadě nemá nic proti podstatě, ale posuzuje manželovy pohnutky a celkový stav rodiny. (A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost str. 145)

Křesťanská manželství

Přesto stále platí, že pravá manželská láska není možná u jiných lidí než u těch, kteří patří ke křesťanské církvi. Sklon k pravému manželství je v mysli křesťanů zasazen hlouběji než v mysli lidí, kteří žijí polygamně. Mysl křesťanů je proto lépe uzpůsobená k přijímání této lásky, toto tíhnutí k pravému manželství mají zasazeno ve vnitřních oblastech mysli, protože uznávají Pána a Jeho Božství, a ve vnějších oblastech mysli prostřednictvím občanských zákonů.
Proto pokud křesťan pojme více než jednu manželku, dopouští se tím nejen přírodního cizoložství, ale i cizoložství duchovního. Toto tvrzení je postaveno na Pánových slovech. Ta praví, že člověku není dovoleno rozvést se s manželkou, protože muž a žena byli stvořeni od počátku tak, aby se stali jedním tělem, a kdokoliv se rozvede na základě jiného nežli spravedlivého důvodu a ožení se s jinou ženou, cizoloží (Mt 19,3-11). Tím více to platí o člověku, který se nerozvede, ale přibere si k jedné ženě další.
Polygamní manželství by v případě křesťanů znesvětila manželství dobra a pravdy, protože duchovní manželství jsou zdrojem, ze kterého pramení pozemská manželství. Křesťanská manželství se liší od ostatních manželství tím, že tak jako dobro miluje pravdu a pravda miluje dobro a spojují se v jedno, tak se milují a sjednocují i manžel s manželkou. Kdyby si proto křesťan přibral další manželku, rozštěpil by v sobě toto duchovní manželství a znesvětil by jeho vnitřní zdroj, a tak by spáchal duchovní cizoložství. (Manželská láska str. 120,121)  
Pozn.: Přesto se v Česku rozpadá téměř polovina manželství. Průměrně spolu lidé vydrží 13 let, nejčastěji se ale rozcházejí po třech až pěti společných letech. V posledních letech přibývá rozvodů partnerů, kteří spolu byli víc než čtvrt století. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. (Zdroj: http://zpravy.idnes.cz)
Pravá manželská láska je dnes tak vzácná, že lidé obecně o její existenci nic nevědí.

Korán je konečný Boží zákon seslaný, aby (orientálcům) potvrdil to, co již bylo napsáno ve Starém i Novém Zákoně a zároveň uvedl na pravou míru Boží učení, stejně tak, jako se Ježíš snažil učit cestu Boží a vykládat význam toho, co bylo zachováno ze Starého Zákona, např. Desatero.

Provnání týchž pěti přikázání z desatera Božích ze zdrojů biblických a z Koránu:

5) Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Exodus 20:12)
Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Fuj!“ a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! (Korán 17:23)
Uložili jsme člověku být dobrý vůči rodičům; jestliže však usilují přimět tě, abys ke Mě přidružoval to, o čem nemáš žádného vědění, pak je neposlouchej! A ke Mně budete navráceni a Já vás poučím o tom, co jste dělali. (Korán 29:8)
Uložili jsme člověku laskavost vůči rodičům jeho; matka jeho jej ve strastech nosila a ve strastech jej porodila a jeho nošení a kojení trvalo třicet měsíců. A když dosáhl dospělosti své a dosáhl věku čtyřiceti let, zvolal: „Pane můj, vnukni mi, abych byl vděčný za dobrodiní Tvé, jímž jsi zahrnul mne i rodiče mé! Nechť konám skutky zbožné, v nichž nalezneš zalíbení, a učiň pro mne dobrým potomstvo mé. Kajícně se k Tobě obracím a jsem jedním z těch, kdož do vůle Tvé jsou odevzdáni.“ (Korán 46:15)
A hle, uzavřeli jsme úmluvu s dítkami Izraele: „Nebudete uctívat nikoho kromě Boha jediného! Buďte dobří k rodičům, příbuzným, sirotkům a nuzným! Mluvte laskavě s lidmi, dodržujte modlitbu a dávejte almužnu!“ Potom jste se však odvrátili - kromě několika málo z vás - a vzdálili. (Korán 2:83)

6) Nezabiješ. (Exodus 20:13)
            A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo. (Korán 17:33)
A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. A přišli k nim již dříve poslové naši s jasnými důkazy, avšak mnozí z nich i potom se dopouštěli přestupků na zemi. (Korán 5:32)
Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon odplaty za zabití: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka, žena za ženu. A bude-li komu sleveno něco bratrem jeho, pak nechť následován je zvyk uznaný a budiž zaplacení přijato s dobrou vůlí. A toto je ulehčení a milost od Pána vašeho; kdo pak přestoupí toto nařízení, tomu dostane se trestu bolestného. (Korán 2:178)
A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. (Korán 2:190)
A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí.

7) Nesesmilníš (Exodus 20:14)
 A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta. (Korán 17:32)
Ohledně trestu za cizoložství lze v Koránu číst:
Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči nim lítost, s ohledem na náboženství Boží, věříte-li v Boha a v den poslední. A nechť skupina věřících je svědkem trestu jejich. A cizoložník se smí oženit jedině s cizoložnicí nebo modloslužebnicí a cizoložnice se smí vdát jedině za cizoložníka nebo modloslužebníka - a takové sňatky jsou věřícím zakázány. Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak nepřivedou čtyři svědky, zbičujte osmdesáti ranami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné svědectví, neboť to jsou hanebníci, kromě těch, kdož se potom budou kát a napraví se. Bůh věru je odpouštějící, slitovný. (Korán 24:2-5)[9]

8) Nepokradeš (Exodus 20:15)
Proroku, přijdou-li k tobě věřící ženy, přísahajíce ti věrnost, a že nebudou nic přidružovat k Bohu, že nebudou krást, nebudou cizoložit, že nebudou zabíjet své děti, že se nedopustí hanebnosti vymyšlené mezi svýma rukama a nohama (šíření pomluv) a že nebudou neposlušné tebe v tom, co bylo uznáno za vhodné - přijmi přísahu jejich a popros Boha za ně o odpuštění, vždyť Bůh odpouštějící je, slitovný. (Korán 60:12)
A o trestu za ni, přesáhne-li stanovenou mez:
Zloději a zlodějce utněte ruce jejich v odplatu za to, co provedli, a jako varovný příklad od Boha! A Bůh je mocný, moudrý. Však kdo se kajícně obrátí poté, co dopustil se nepravosti, a polepší se, tomu Bůh věru odpustí. A Bůh zajisté je odpouštějící, slitovný. (Korán 5:37-39)

9) Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. (Exodus 20:16)
 A kdo se dopustí chyby nebo hříchu a potom z toho obviní nevinného, dopouští se tím osočování a hříchu zjevného. (Korán 4:112)
Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným a ať jedná se o bohaté či chudé, vždyť Bůh je ochráncem obojích! Nenásledujte tedy vášně své před spravedlností! A jestliže ji zkřivíte anebo od ní uhnete, tedy Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (4:135)
A nezatajujte svědectví, neboť kdo svědectví zatajuje, je v srdci svém hříšníkem - a Bůh dobře ví, co děláte. (Korán 2:283)
Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás - snad toho pamětliví budete. (Korán 16:90)
Neodívejte pravdu falší a nezakrývejte pravdu, když ji dobře znáte! (Korán 2:42)

10) Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Exodus 20:17)
A nevrhej zrak svůj žádostivě na to, co dali jsme některým párům z nich v užívání - to nádhera pomíjivá je života pozemského, abychom je tím uváděli v pokušení; vždyť štědrost Pána tvého lepší je i trvalejší. (Korán 20:131)
Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! Chovejte se vlídně k rodičům, příbuzným, sirotkům, chudým, sousedovi pokrevně spřízněnému i cizímu, příteli ze sousedství a jdoucímu po cestě Boží a těm, jimiž vládne vaše pravice! Bůh věru nemiluje ty, kdož jsou domýšliví a vychloubační, (Korán 4:36)
 Mužům dostane se části z toho, co si vysloužili, a ženám se také dostane části z toho, co si vysloužily. A proste Boha o část přízně Jeho, vždyť Bůh zná dobře všechny věci. (Korán 4.32)
                                                     
Vidíme zde zřetelný rozdíl mezi výkladem Bible a Koránu. Text Desatera Koránu je přirozeně popisný a jako celý Korán psán ve verších – súrach proto, aby lid mnoha rozdílných kultur, který namísto modloslužebnictví nakonec islám přijal, jim dobře porozuměl, neboť mu nepředcházela znalost Historického Slova.

Jak se liší chápání některých biblicky významných příběhů Slova a Koránu

Pohlédněme na třetí kapitolu první knihy Mojžíšovy Genesis. Je nadepsaná „Vzpoura člověka proti Stvořiteli“ nese podtitul „Touha po bohorovnosti“. Oním okamžikem vzpoury je všeobecně známý biblický příběh Adama a Evy svedených hadem k jedění z Bohem jim zakázaného stromu poznání dobrého a zlého. Tato neposlušnost Adama a Evy je po tisíciletí prezentovaná jako vzpoura proti Bohu, jež se stala dědičným hříchem.
Jak povrchní a tedy naprosto neadekvátní je posuzování následků, ukáže význam tohoto textu. „Být jako bohové, vědouce dobré i zlé“ znamená totiž, že budou chtít být rovni Bohu, což neznamená nic menšího, než řídit sami sebe, jen svou vlastní prozíravostí. (E. Swedenborg: AC 204. 206.)
Konečným efektem je pak zásadní příklon k propriu (Egu – jáství) a to je radikální, kvalitativní změna v postojích člověka jak ve věcech transcendentálních, tak i ve věcech pozemského života. Neboť spoléhání na vlastní prozíravost bez uznání Božské Prozřetelnosti znamená oddělování věcí časných od věčných. Tak se potom zdá, že smýšlení, mluvení a jednání v oblasti přírodní, nesouvisí nijak s oblastí duchovní. Přirozeným důsledkem z psychologického hlediska je pak upřednostnění požitků přírodních a tělesných ve stupnici hodnot, před hodnotami duchovními a nebeskými. Božská prozřetelnost však má na zřeteli věci věčné, a časné jen potud, pokud jsou shodné s věčnými. (E. Swedenborg: O Božské prozřetelnosti, 214)

Muslimové tento akt neposlušnosti proti Bohu chápou jako první lidský čin Bohem člověku dané svobodné volby. Přirozený důsledek spoléhání na vlastní prozíravost je ale stejný, jako ten vyplývající ze Slova Bible. Varovné příběhy vycházející z arabské tradice v Koránu doplňují biblické příběhy o potopě světa a zkáze Sodomy a Gomory, jejichž obyvatelé kromě Lota a jeho dcer jsou vyhlazeni. Etický princip těchto příběhů tu z hlediska islámu není jednoznačný. Na jedné straně se v Koránu uvádí jasné mravní stanovisko: „…žádná duše obtížená břímě jiné duše neponese…“ (53:38), „…Žádná duše hříchy obtížená neponese břemeno duše jiné; a bude-li pak obtížená duše prosit, aby jí bylo neseno břímě její, nebude jí z něho nic ubráno, i kdyby to byl příbuzný…“(35:18)
Podle Koránu tedy nemá nikdo trpět za vinu druhého, a to ani ve smyslu křesťanského spasení, kdy Ježíš trpí na kříži a vykupuje hříchy lidstva. Nikdo by také neměl být trestán nespravedlivě. (A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost, str.21,22, kráceno)

 Pokud jde o příběh vykoupení, Swedenborg ve svém díle píše: „ Hlavním důvodem Božího Vtělení bylo vykoupení lidstva. Všechny podstatné principy křesťanství a tedy představa o díle vykoupení byly zprofanovány v naukách církví. Tím došlo k tragickým následkům, které líčí Pán ve 24.kapitole Matoušova evangelia (AC 3353-3356.4056 viz J. S. Mařík: Pohledy do tajemství Bible, str. 96,97). Tato chyba zároveň s bludem o třech Božských osobách od věčnosti, podvrátila celou církev, takže v ní nezbyl žádný duchovní pozůstatek.

(Poznámka: Korán v prvním přikázání zdůrazňuje: „On je Bůh a není božstva kromě Něho, Jemu náleží chvála na tomto i onom světě a Jemu přísluší rozhodnutí a k Němu budete navráceni. (Korán 28:70) Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! (Korán 4:35)“   Ve Slově se píše: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“)
Aby se v éře NCP* nemohlo opakovat nepochopení základních principů nauky ze Slova, přikázal Pán Svému služebníku E. Swedenborgovi, aby napsal a vydal tiskem celý soubor teologických děl, ve kterých je podrobně vysvětlena nauka NCP. Dílo Vykoupení a celá problematika s tím spojená se prezentuje ve Swedenborgově díle: Pravé křesťanství,str, 46-67, a v Tajemství víry, str. 13, kapitola Základní omyl církve.   

V Koránu, podobně jako ve Slově, se píše o spravedlivém trestu, který se netýká jednotlivců, ale celých skupin. Celé obce a národy jsou ničeny za to, že neuposlechly varování proroků. Varování se v koránu objevuje jako důležitá předehra trestu: „… a nepotrestali jsme nikoho dříve, než byl námi vyslán posel. A když si přejeme zahubit celé město, poručíme boháčům jeho, aby v něm nepravosti páchali – a pak se uskuteční slovo Naše nad ním vyřčené a zahubíme je zničením dokonalým.“ (17:16-17). (A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost, str. 22)

Po celá staletí tvrdíme, že Bůh je Láska a Moudrost sama, že je milostiplný, moudrý, slitovný a v protikladu k tomu, že je trestající, „hubící celá města zničením dokonalým“. Je snad Bůh vnitřně rozpolcen?  Jak bylo výše na příkladu Desatera uvedeno, doslovný smysl Slova je základnou, oporou a schránou jeho duchovního a nebeského smyslu. Je sepsáno v souvztažnostech. V případě zkázy Gomory „město“ znamená nauku církve a Gomora je symbolem sebelásky, krajního egocentrismu opírajícího se o nepravdy. Je to destrukce veškeré pravdy a jako taková také došla ke svému konci. Rovněž tak např.: „Národ proti národu“ znamená, že zlo bude bojovat proti dobru a „království proti království“- že nepravda bude proti pravdě. Pán zde mluví o posledním stavu církve.  To, že duchovní příčiny, jako je lidská touha po moci, bohorovnosti, sebeláska, egocentrismus, nepravdy a zla vyúsťují až do válečného běsnění v lidském, přírodním světě je zákonité, neboť to duchovní vliv působí na přírodní úroveň, nikdy naopak.

(Historicita existence Sodomy a Gomory je stále předmětem odborné debaty v archeologických kruzích. Podle bible města ležela poblíž Mrtvého moře. Pravě zde byla objevena archeologická sídliště, jejichž průzkum odhalil zničení spálením a stopy síry. Nejslibnějšími kandidáty jsou naleziště Bab edh-Dhra, objevená Nelsonem Glueckem v r. 1924, a Numeira, objevená v sedmdesátých letech dvacátého století.) https://cs.wikipedia.org/wiki/Sodoma_a_Gomora

V Desateru Koránu jsme nalezli tři tresty podnes vykonávané, vymykající se milosrdenství a slitovnosti Alláha.  Jedná se o utětí ruky v případě krádeže a bičování, případně ukamenování ženy za smilstvo. Jsou chápány správně? Jak již bylo zdůrazněno, Slovo Boží obsahuje vedle smyslu přírodního také duchovní smysl. V těchto případech se duchovní smysl nachází i v Koránu, tam kde čerpá ze Slova. V případě trestů natolik brutálních jakými tyto vyjmenované jsou, je nutno, aby zejména soudci vždy, než vynesou ortel, pohlédli do svého srdce, jakého Boha v něm spatřují. Zda toho, který je ve své spravedlnosti krutý, či ten, který je ve své spravedlnosti milosrdný a slitovný a dává člověku šanci k nápravě.

V případě cizoložství si připomeňme kapitolu 8 Janova evangelia : „…Tu k němu zákoníci a farizeové  přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem! A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ J 8, 3-11     

V evangeliu Matoušově, kapitole 5,27-30  O cizoložství, Ježíš připomíná mužům: „Slyšeli jste, že bylo říkáno starým: Nezcizoložíš. Ale jáť pravím vám, že každý kdo by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém...“
Podobně v Markově evangeliu v kapitole Varování před svody (Mk 9,42-49), Ježíš praví: Kdo by svedl k hříchu jednoho z těch nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; lépe je pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ neumírá a oheň neuhasne. Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá; ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě  a žijte mezi sebou v pokoji.“
           
     V Novém zákoně přímou zmínku o utětí ruky s krádeží nenalezneme, ale nalezneme souvislost ve výše uvedeném Varování před svody. Starý Zákon se u krádeže přiklání k trestu až několikanásobné náhrady ukradeného.
Trest utětí ruky za krádež souvisí se symbolikou. Hněv a prchlivost se v přírodním smyslu slova připisuje Pánu, ačkoliv to jsou vlastnosti pouze lidské. Co člověk chce, to vykoná svýma rukama, je-li to v jeho moci. Pravá ruka navíc, co je v moci jeho rozumovosti. Argumenty pravdy tu mají být nápomocny změně rozumovosti provinilého a proměně (utětí) jeho dosavadního postoje ke zlu krádeže či jiným „svodům“ vlastním chtěním.
Fyzickým utětím končetiny, se tímto trestem ztěžuje cesta k nápravě, neboť jí nelze docílit krutým odstraněním „končetiny“, ale pouze vnitřním poznáním pravdy a odvrácením se ode zla krádeže.
Z historie křesťanství víme, že tortury, upalování atd. běžné i v pozdním středověku římsko-katolickou církví se zaštiťovalo právě fyzickým vykonáváním tohoto „dobrodiní“ výše uvedeným textem O cizoložství a Varováním před svody.

            Názor NCP na trest smrti určují tato fakta: 1. Člověk žije po smrti těla dál v duchovním světě. 2. O jeho věčném údělu rozhoduje jeho povaha vytvořená na světě. 3. Pozemský život je dán k této přípravě.
Z toho vyplývá závěr, že nemáme právo někomu zkracovat životní lhůtu a nejméně těm, kteří podle našeho úsudku zneužili své šance. „Nemám libosti ve smrti bezbožného, ale aby se obrátil od cesty své a živ byl.“ Ez 33, 11.  Poznámka: Myšleno - aby dosáhl života věčného. (J. S. Mařík: Pohledy do tajemství Bible, str. 216)

Morálka, svoboda a poslední soud

Islámská morálka především tíhne k jistému racionalismu. Ti, kdo nerespektují Boží zákony podle Koránu, „křivdí sami sobě“ (33:19) a budou trpět podle zásady: „To dobré, čeho se ti dostane, pochází od Boha a to zlé,  jež tě postihne, pochází od tebe samého (4:79)“. Pokud však takováto racionalita objeví rozpor, překlene jej Islám odkazem na víru. Stejně jako křesťanství, nemůže ani Islám připustit, že by Bůh mohl být jiný, než dobrotivý: „Bůh věru neošidí nikoho ani o váhu prášku jediného“ (4:40).  Počestnost a bezúhonnost budou odměněny, nevinní a trpící se v budoucnu dočkají odškodnění… Boží záměry jsou nezměřitelné a vše, co se jeví člověku jako neštěstí, nemusí být ve svých důsledcích zlé. „Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte.“ 2:216 (A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost str.23)

Klíčovým učením Emanuela Swedenborga je to, že kdyby zlo nepřišlo na svět skrze vlastní rozhodnutí lidí – a – naše pokračující špatné volby; utrpení by neexistovalo. Nespravedlnost vzniká, když nevinní lidé trpí pro rozhodnutí či činy druhých. Ale veškerá bolest a utrpení, ať jsou jakkoli trýznivé, jsou Bohem dovoleny jen proto, aby Jeho prozřetelnost mohla nakonec člověka vést k dobrému. Uprostřed strádání se stále můžeme rozhodovat“ bouřit se proti „nespravedlnosti Boha“, nebo znovu utvrdit svou víru v něj a Jeho vedení; hledat odplatu, nebo zaujmout přístup křesťanské lásky a důstojnosti, hovět si v sebelítosti, nebo hledat cesty, jak zlepšit svůj život a myšlení. To je svoboda, kterou Bůh chce, abychom cítili a uplatňovali… Takže můžeme spatřit Boží záměr ne v utrpení samém, ale v dobrém cíli, pro který bylo dopuštěno… Naše otázka by tedy neměla znít „Proč já, Bože?“, ale „K čemu dobrému může dojít skrze toto utrpení a jak můžeme s Bohem za tímto cílem spolupracovat?“ Právě zde se jeho záměr a láska projevují.“(Více v knize Bruce Henderson: Proč to Bůh dopouští, str.74)

Člověk by nemohl být přetvořen, kdyby nebyl svobodný, protože se narodil do všech druhů zel, jež – aby mohl být spasen – musí být nejprve odstraněna. Ona však nemohou být odstraněna dříve, než je člověk v sobě spatří a uzná, že v něm jsou, pak je odmítne, a nakonec se od nich odvrátí. Teprve pak jsou odstraněna. To by se nemohlo stát, kdybychom nebyli vystaveni jak dobru, tak zlu, neboť z dobra můžeme vidět zlo, nikoli však ze zla dobro. Duchovnímu dobru, na něž můžeme myslet, se učíme od dětství čtením Slova a z kázání; mravnímu a občanskému dobru se učíme životem ve světě. To je prvotní důvod, proč musíme být svobodní. (E. Swedenborg: Nebe a peklo, odst. 598)
Islám odkládá konečné smíření víry s rozumem a morálky s historií až na den posledního soudu a směřování k němu nemotivuje jen přirozený lidský odpor ke smrti a smrtelnosti. Poslední soud nabízí naději, neboť představuje okamžik, ve kterém se spojí hmotné a duchovní, a všechny nespravedlnosti budou napraveny. Představa poslední hodiny, zkáza kosmu a konec lidských dějin budou okamžikem soudu, to vše obsahují nejpozoruhodnější pasáže Koránu:
„Až slunce bude svinuto,
až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou, až březí velbloudice bude zanedbána
a divoká zvířata shromážděna,
až moře se povaří a duše se spáří,
 až zaživa pohřbena bude tázána, pro jakou vinu byla utracena, až svitky budou rozvinuty
a nebe bude staženo
a peklo rozpáleno
a rajská zahrada přiblížena,
tehdy duše každá, co vykonala, pozná.“ (81:1-14).
            Vize Velkého zúčtování „na konci času“ doplňuje mezery v etické koncepci islámu. Aby se Alláh stal jediným tvůrcem zákonů, musí být také jediným soudcem Posledního soudu. Vše dobré, vše zlé, vše spravedlivé, vše nespravedlivé bude podtrženo a sečteno, aby bylo v den posledního soudu naplněno právo. Obraz soudu v Koránu nese stopy kupeckého prostředí Mekky. V Muhamadově době byla účetní kalkulace činností značného významu. Koránská představa Posledního soudu tak připomíná spíše účetní uzávěrku než soudní tribunál:  
            Komu bude kniha jeho dána do pravice, (tj. jeho život bude správný)
tomu zúčtováno bude počtem snadným
a on radostně se navrátí k lidem svým.
A ten, jemuž za záda bude jeho kniha dána (tj. je tak strašlivá, že se na ni nelze dívat)
ten volat bude po zničení
a plát bude ve šlehajícím plameni.“ (84:7-12).  
(A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost, str. 23,24 kráceno) 

            I tradiční křesťanství vytvořilo řadu nesprávných představ o podstatě věcí a jevů uváděných ve Slově Božím. Jednou z nich je názor na poslední soud předpověděný Pánem, zvláště u Matouše (24. k.), ale i u proroků v Apokalypse. Podle této představy poslední soud znamená fyzický zánik planety Země. Že je to názor nesprávný a zavádějící, poznáme až na základě duchovního smyslu zmíněných proroctví.

Posledním soudem se naprosto nemyslí zánik přírodního vesmíru, ani jeho nové stvoření. Je nesmyslné si myslet, že mrtví budou v den posledního soudu vstávat z hrobů ve svých hmotných tělech, která přece za tisíciletí dávno zetlela, nebo shořela či byla pohlcena rybami a zvěří. Literní, přírodní smysl Slova se sice takto vyjadřuje, ale vnitřní, duchovní smysl Slova mluví o posledním soudu jako o zániku stávající církve. Nebem a zemí je církev vzhledem k vnitřní a zevní bohoslužbě a jen absence pravdy a účinné lásky je příčinou jejich konce. K takovému konci již došlo několikrát a vždy potom následoval „poslední soud“ a zřízení nové církve kvalitativně jiné.
            Jedním takovýmto posledním soudem byla „potopa“, v níž utonula Nejstarší (Adamská) církev v záplavě nepravd.  Po něm byla zřízena nová církev zvaná Stará, čili Noemská. Druhý, všeobecný poslední soud byl konán samotným Pánem, když byl na světě. Oznámil to těmito slovy: „Nyní jest soud světa tohoto, nyní kníže světa tohoto vyvrženo bude ven.“ (Jan 12, 31)
Každý začátek nově zřízené církve po posledním soudu je svého druhu Příchodem Páně.  (J. S. Mařík: Pohledy do tajemství Bible, str. 150, kráceno)                                                     

Džihád

Ve staré Arábii patřily boj a vzájemné přepadávání kmenů k běžným zvyklostem. Panovalo přesvědčení, že jde o zcela přirozený způsob získávání obživy a přivlastňování majetku, a proto boje tohoto druhu nebyly postaveny mimo rámec mravnosti a zákonů.  Jako vcelku jediná spolehlivá psychologická ochrana a brzda společnosti před zneužíváním násilí k masakrům a loupení (nad přijatelnou mez) působil zákon krevní msty a odplaty, v římském právu známý jako lex talionis. Islám se zcela nezřekl tradičních násilných praktik komunikace s nepřítelem a Muhammad ani neměl ambici vyhlašovat nenásilí či lásku k bližnímu po vzoru Kristova odkazu. Je pravdou, že mekští Kurajšovci a další odpůrci nového proroka, muslimům v Medíně k projevům mírumilovnosti nedali příliš příležitostí… Přesto jedním z největších Muhamadových vkladů do života arabské společnosti byla zásadní reforma pojetí násilí a jeho jednoznačné omezení nařízeními Božského zjevení (Koránu) a později právními předpisy šarí´y. Dosud obvyklé praktiky násilí byly buď úplně zakázány, nebo dostaly novou ideologickou náplň… a staly se součástí nejen bojů za sjednocení všech kmenů a městských států v Arábii, ale i po roce 634 jednou z forem džihádu,  tj. všestranného úsilí o šíření islámu… (A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost, str. 94,95 – kráceno)

Na Západě se džihád často chápe ve významu svaté války vedené proti nevěřícím, tj. nemuslimům. Tento význam ovšem islámské chápání nezná. Tradičně se rozlišují čtyři druhy džihádu:
Džihád srdcem (al-džihád bi´l-kalb) – Přemáhání hříchu, projevy zbožnosti.
Džihád jazykem (al-džihád bi´l-lisán) – Podpora a šíření misijní činnosti islámu.
Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) – Vedení válek za obranu islámu.
Džihád rukou (al-džihád bi´l-jad) – Pomoc potřebným, charitativní činnost.

Problémy s výkladem džihádu se tak vedou především v rovině výběru, které z těchto částí pojmu jsou důležité a jak je lze přesně interpretovat. Zmíněna byla škola Hanbalovská, která upřednostňuje 3. uvedenou složku, tedy džihád mečem. Existují však i školy v této věci liberálnější, popřít však zcela džihád mečem nelze. Časté je však zredukování jeho funkce na obranný džihád. (Zdroj Wikipedie)

Džihád je jedním z klíčových pojmů islámské věrouky a právní teorie, pilíř islámského pohledu na svět a místo islámu v něm…Termín má své historické aspekty (vojenské úspěchy, politický a hospodářský rozkvět, obrana před evropským kolonialismem, rozsáhlá misijní činnost v moderní době) ale není jen formativním právním nástrojem politické praxe. Je možné, ba dokonce nezbytné, chápat ho rovněž ve smyslu teologickém, respektive exegetickém – jako jedno ze základních nařízení a povinností, jejichž plnění je nezbytným předpokladem toho, aby člověk v životě nevybočil ze stavu muslim; tedy ten, který se beze zbytku odevzdává do vůle Boží. Předpokladem zachování sebe sama v tomto bohulibém stavu je modlit se předepsaným způsobem, postit se ve stanovených časech, dávat almužnu potřebným, vykonat alespoň jednou v životě pouť ke Ka´bě, konat dobro v souladu s islámským etickým kodexem, potírat zlo v sobě samém i zlo přicházející zvnějšku…V prvním mekském období se zmínky o džihádu jako „úsilí na stezce Boží“ soustředily výhradně na otázku vnitřní individuální zbožnosti a džihád ve smyslu násilného šíření zvěsti se tehdy dokonce zakazoval, jak se alespoň v současnosti interpretuje 94. a 95. verš 15. súry al Hidžr: „Ohlas tedy to, co ti bylo přikázáno, a odvrať se od modloslužebníků, vždyť my stačíme ti proti posměváčkům.“

Teprve po odchodu muslimů do Medíny, když se tam zrodila nová obec věřících, která nijak neskrývala politické ambice, se džihád ve smyslu násilného šíření víry stal jednou z klíčových povinností. Ale ani potom nebyl jeho výklad ve všech nařízeních jednoznačný. Tím spíše se různost výkladů projevila ve sbírkách tradic, které plastičtěji odrážely reálnou společenskou situaci, ale navíc v sobě skrývaly příležitost k vytváření falzifikátů tak, aby určité, cíleně vykonstruované hadísy, vyhovovaly politickým záměrům rodící se islámské říše…
…v období „zlatého věku“ chalífátu, tedy někdy v 9. - 11. století, se kdysi tak významný termín džihád stal okrajovým tématem teologických rozprav a jeho pojetí bylo výrazně pozměněno ve prospěch oné dobročinnosti, misie a individuální sebekultivace. Říše se teritoriálně stabilizovala a s tehdejší středověkou Evropou raději obchodovala, než válčila.  Situace se změnila teprve po některých kvalitativnějších změnách v Evropě, souvisejících s tamějším stagnujícím hospodářským vývojem a charakterem držby půdy. Nikoli obavy papežské kurie o osud Božího hrobu v Jeruzalémě, nýbrž tlak vytvořený nedostatkem dědičných lén pro druhorozené syny křesťanských feudálů, byl hlavním důvodem, proč západní křesťanstvo zahájilo téměř dvousetleté období konfrontace s islámským světem v podobě křížových výprav do Svaté země. Jakkoli tato významná kapitola evropských dějin byla pro dějiny islámu poměrně okrajovou epizodou, termínu džihád se dostalo nového, byť dočasného zhodnocení – tentokrát poprvé výrazněji ve smyslu obranné války. Další staletí znamenala opět úpadek diskusí o džihádu, který se stal pouze formální floskulí v některých obdobích osmanského soupeření s Evropskými mocnostmi o vliv ve střední a východní části kontinentu. (A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost, str.97)

            Džihád se plnohodnotně zapojil do ideových koncepcí muslim teprve v 18. a 19. století v souvislosti s různými okusy o reformu islámu v podobě různých bojových hnutí (vahhábovské hnutí na Arabském poloostrově, fullbské džihády na Sahaře) jednak jako součást konceptu obrany islámu proti koloniálnímu pronikání Evropy do islámského světa. Nakonec se ve 20. století džihádu chopili tvůrci „akčních programů“, zahalení do islámské rétoriky, z nichž nejznámější patřili k rozsáhlé organizaci Muslimských bratří. Ti chtěli především propojit některé z kontextu vytržené myšlenky islámských textů s ambicí svržení „prohnilých“ a „odpadlických“ režimů, případně obrátit hněv „pravých“ muslimů proti západnímu imperialismu, sionismu komunismu a všem dalším „ďáblům“ tohoto světa, které tito radikálové činí zodpovědným za všechny neúspěchy, bídu, ponižování a vojenské porážky, jež musel „svět islámu“ v soudobých dějinách prožít.
            V 19. a 20. století byl islámský svět postaven před novou zkoušku své civilizační a kulturní integrity. Z Evropy začaly proudit na východ nové ideje následované politikou, kterou diktovaly imperiální a koloniální ambice rychle se rozvíjejících kapitalistických států. Evropané sice nepřicházeli do muslimského světa jako barbarští nájezdníci, ale jejich mysl ovládaly sny dobyvatelů… lákavé kouzlo technických vynálezů a moderních idejí pokroku a svobody na základě hospodářského rozvoje na straně druhé rozpolcovaly rozum a srdce muslimů. Islámská kultura se ocitla v nebezpečí ztráty vlastní identity. Muslimové byli nuceni osvojovat si způsoby nových vládců a podřizovat se evropskému vlivu přímo nebo nepřímo, pokud zůstali stranou bezprostředně uplatňované kolonizace. Pochopili totiž, že cesta ze sevření evropskou duchovní a materiální nadvládou vede přes uchopení výsledků evropské kultury a jejich islamizaci.
(A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost str. 164)

Pohlédněme na islámský džihád mečem a křesťanské „svaté“ války. Islám je stár 14 století. V témže století svého stáří, římskokatolická církev vedla řadu válek nejen v muslimském světě:
První křížovou výpravu do Svaté země vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Devátá křížová výprava do svaté země v letech 1271-1272 byla poslední křížovou výpravou. Skončila vítězstvím muslimů, kteří postupně dobyli a obsadili všechna křižácká území na Blízkém východě.
První křížovou výpravou vyhlášenou proti evropským kacířům byla Albigenská křížová výprava. Trvala dvacet let (1209–1229) a jejím cílem bylo vymýtit katarskou herezi v jižní Francii. Za oběť jí padlo 200 000 až 1 000 000 lidí.
První křížová výprava proti kališnickým Čechům byla svolána roku 1420 papežem Martinem V. Tažení bylo veřejně vyhlášeno 17. března 1420 ve Vratislavi a velení se chopil římsko-německý císař Zikmund Lucemburský. Poslední , čtvrtá křížová výprava proti husitům se udála 20. června 1431. Byla mnohonárodnostní, velením byl pověřen markrabě Fridrich Braniborský.  Prvního srpna překročili křižáci české hranice. U Domažlic je 14. srpna husité zahnali na útěk.
I zde se jednalo o „válku vedenou papeženci mečem na obranu římskokatolické víry“. I ty největší světové války vedly křesťanské státy mezi sebou a to i na území islámského světa. Milióny mrtvých, zmrzačených, svět v troskách. Jen druhá světová válka si vyžádala 60 milionů obětí. A válečné běsnění neutuchá podnes. Zde církve nesou podstatnou část viny. Za více než dvě tisíciletí nedokázaly lidem přiblížit našeho společného, věčného, jediného Boha.

Existují dva špatné náboženské principy, na které se v průběhu času zvrhne každá církev: jeden, který ničí její dobro, a druhý, který překrucuje její pravdu. Náboženský princip, který ničí dobro církve, odvozuje svůj vznik z lásky k vládnutí, a ten, který překrucuje pravdu, vzniká z pýchy na vlastní inteligenci. Onen prvý princip, který vyvěrá z lásky k vládnutí, je ve Slově míněn Babylónem, a onen druhý vycházející z pýchy na vlastní inteligenci se míní Pelišteou. Je známo, kdo jsou v dnešní době Babylónští, avšak neví se, kdo jsou Pelištejští. Pelištejští jsou ti, kteří mají víru, ale nemají lásku k bližnímu. (E. Swedenborg: O Pánu a víře, str.133)

Šíření víry „mečem“

Zamysleme se nad násilným šířením víry mečem a válkami všeobecně prostřednictvím Božího Slova. Bezpochyby víme, co znamená slovo meč. Ve světě je to sečná zbraň určena k boji a tedy zabíjení.

Všechny války, bitvy a boje uváděné ve Slově – jak v částech historických tak i prorockých – všechny boje Jozuovy, soudců a králů izraelských předobrazovaly boje Páně s pekly. V tom je také smysl jejich uvádění ve Slově, neboť by nemělo smysl uvádět je ve Slově Božím, které je přece pojítkem mezi člověkem a nebem, tedy církví na zemi s Pánem. Byly to tedy boje Páně a jsou to boje Páně i dnes, neboť Pán bojuje v pokušeních za člověka a jsou to duchovní boje proti zlu z pekla. (AC 1692. 6574. 8172-8176. 8969. 9937. 9937. P 103, J.S.Mařík, Pohledy do tajemství bible, str.24)
            
         Můžeme tedy konstatovat, že každé pokušení je bojem – válkou, v níž se jedná o to, zda u člověka zvítězí dobro a pravda – nebo zlo a nepravda.
           V každé válce jsou rozhodujícím činitelem zbraně. V první kapitole Zjevení píše apoštol Jan, že viděl Pána, Syna Člověka, jak z Jeho úst vycházel ostrý, dvojsečný meč. Že to je prorocká řeč plná symbolů, je jasné bez dokazování. Meč zde i jinde ve Slově je symbolem boje a podle toho proti komu nebo proti čemu je bojováno, je dán i smysl souvztažnosti.
            Všeobecně „meč“ znamená pravdu bojující proti nepravdám – v negativní poloze je to nepravda bojující proti pravdě. Je-li meč na boku, symbolizuje boj z lásky. Je-li v ruce, znamená to boj z moci. Meč v ústech je bojem z nauky a v ústech Páně je to bojující pravda Slova proti nepravdě.
 „Ježíš řekl: Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dát na zemi. Nepřišel jsem  abych pokoj uvedl, ale meč.“
„Mečem“ se tu rozumí boj pokušení. To řekl Pán proto, že lidé byli tenkrát v nepravdách a Pán odhalil vnitřní pravdy. Nepravdy mohou být vyhnány jen bojem z pozice pravd.
„Připaš meč svůj na bedra, ó reku udatný, prokaž důstojnost a slávu svou. V té slávě své šťastně vyjížděj na slovu pravdy, tichosti a spravedlnosti a dokáže pravice tvá hrozných věcí. Střely tvé jsou ostré…“
Meč je symbol bojující a vítězící pravdy. Je mnoho výroků Slova o bojích a válkách, ať už ve Slově historickém nebo prorockém, ale vždy to znamená duchovní boj. (AE131.(Jan Samuel Mařík, Pohledy do tajemství Bible str.227)

Znamená to tedy, že boj, vojenská otázka v životě člověka jsou vyloučeny a život člověka je vydán napospas agresorovi? Vojenská otázka z hlediska NCP* úzce souvisí s naukou o účinné lásce, která jednoznačně vede člověka k působení dobra bližnímu. Neboť „bližním je pro křesťana nejen člověk jako jedinec, ale společnost je bližním ve vyšším stupni, národ v ještě vyšším a církev, království Páně a Pán sám je bližním v nejvyšším stupni.
Analýzou této nauky dojde člověk k závěru, že dobro účinné lásky může křesťan uskutečňovat převážně jen tak, že bude vykonávat všechny své občanské povinnosti co nejlépe, z důvodů náboženských. To zahrnuje i občanskou povinnost vojenské služby… Odmítat vojenskou službu pro obranu vlasti znamená odmítání konání dobra pro bližního ve vyšším stupni.“  (NJ 1930 str. 26. ÚL (celé) J.S.Mařík, Pohledy do tajemství Bible, str. 234) Pro mnohé z nás jistě překvapivý poznatek.

Bezpochyby i Džihád mečem (al-džihád bi´l-sajf) – Vedení válek za obranu islámu v Koránu souvztaží s bojem pravdy proti nepravdě a to v duchovní oblasti. Ale v případě fyzického napadení národa nepřítelem, má ten stejné právo i povinnost bránit se podle stejných zásad. Vést však jakoukoli válku pro rozšíření víry a to i mimo svá území je nepřátelské vůči Bohu stejně jako byly výpravy do Svaté země, proti katarům, kališníkům, a další. Víru nelze vnutit. Dokonce i islám zcela odmítá vynucené konverze k Islámu. „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“ (2:257)
A přece donucování jak víme se děje v radikálním islámu a dělo se i v římskokatolické církvi.

Přesto víru je možno jen přijmout procesem znovuzrození. Ježíš odpověděl Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3.) Stav člověka před znovuzrozením je takový, že jeho žádostivosti a nepravdy převládají nad náklonnostmi dobra a nad pravdami vstupujícími do člověka ze Slova od Pána. Po znovuzrození ale vládne vnitřní člověk nad zevním, tj. nad jeho chtivostmi a nesprávnými názory. Vláda vnitřního člověka je charakteristická bázní před zlem a hrůzou z nepravdy, neboť zlo a nepravda jsou v rozporu se svědomím. Jednání proti svědomí člověka děsí. Spasitelské dílo Páně směřovalo vždy k tomu, aby se z člověka přírodního a smyslového (čili zevního) stal člověk duchovní a nebeský (a tedy vnitřní). Že k tomuto cíli vede pouze jedna cesta, ví každý křesťan. Tento složitý proces je celoživotním úkolem člověka. (AC 711 – 728. 986, J.S.Mařík, Pohledy do tajemství bible, str. 255,256)

Islám chápe člověka jako bytost obdařenou svobodnou vůli, která je schopna si uvědomit Boží záměr a bere odpovědnost za své činy. Se svobodou rozhodování souvisí odměna a trest. Korán uvádí příběhy o trestech hříšných jedinců a skupin. Tresty dopadaly na ty, kteří porušovali úmyslně boží zákony, lpěli na neposlušnosti a nedbali varování proroků. Není i tu značná podobnost varování proroků Starého zákona ale i Ježíšova v Novém zákoně?  
„I zbude vás maličko, ač vás bylo množství jako nebeských hvězd, protože jsi neposlouchal Hospodina, svého Boha.“ (5. Mojžíšova, Deuteronomium 28,62)
Dokonce i známý zákon „Oko za oko, zub za zub“,… byl dán synům Izraele, protože stejný platí v duchovním světě. Kdo tam prokazuje ze srdce druhému dobro, přijímá stejné dobro, kdo druhému působí zlo, (z principu své vůle), dostane se mu stejné odplaty, neboť dobro ze srdce je spojeno se svou odměnou a zlo ze srdce se svým trestem…(kráceno). Ex 21,24. „…všechno co chcete aby Vám lidé činili, čiňte i vy jim, neboť to je zákon i proroci.“  Mat 7, 12.  A neplatí to jen ve vztahu k člověku a lidem, ale i národu, státu i církvi.

Arabština

 „Významnou odlišností je skutečnost, že arabština je budována na slovese. Jména podstatná a přídavná jsou tvořena výlučně jako tvary slovesné buď v podobě příčestí, nebo ve formě podstatných jmen slovesných. Např.: arabská slova – maktúb, maktab, maktaba, kátib, kitáb – všechna jsou tvořena od kořene K T B, jehož význam je „psát“. Oproti tomu máme v češtině pro každý tento význam slovo s jiným významovým kořenem: dopis, kancelář, knihovna, úředník, záznam. Vazba významů slov na kořeny sloves vede k tomu, že třídění slov podle druhu se stává nepodstatné a do popředí se dostává logické a vyvážené napojování slov na ústřední významové sloveso. Tato schopnost spojovat mnohost slov s jediným významem a jediné slovo s mnohostí významů činí arabštinu mimořádně vhodným nástrojem pro náboženské vyjadřování. V něm jde totiž vždy o to vyslovit něco vágního a neurčitého a evokovat představu něčeho, co se nachází za hranicemi smyslového a rozumového poznání a chápání.
V Koránu se objevuje mnoho slov, jejichž konkrétní význam je určován kontextem. Vyskytují se tu v řadě případů i slova, jejichž význam nelze zachytit ani z kontextu. Konkrétní významy tu stanoví autoritativní vykladači textu a jejich všeobecně respektovaná výkladová díla čili tafsíry. Pokud vykladač konkretizuje význam určitého slova, pak jakoby zvolí a vytrhne jeden význam ze škály ostatních a vyzdvihne ho na jejich úkor. Ať je konkrétní význam stanoven v dané chvíli jakkoliv, původní text zůstává zachován a nadále může evokovat další významy v celé jejich škále. A právě pro uchování této významové neuzavřenosti Koránu je arabština jedinečně vhodná.
Jako vrcholný produkt vysoce rozvinuté slovesné kultury se arabština brání příliš konkrétnímu a jednoznačnému vyjadřování. Je jí blízký významový pohyb jako protiklad k významové statice; dává přednost emotivní síle vyjádření před podstatou sdělení. Díky tomu dokázala arabština vtisknout Koránu podobu proměnlivého souboru významů, který lze sotva, má-li se zachovat jeho mnohoznačnost, převést do jiné řeči. Jakmile totiž překladatel zvolí určitý konkrétní význam pro některé z mnohovýznamových slov, setře zároveň další významy, které má nebo by mohlo dané arabské slovo mít. A tak zůstává v silách překladatele jen větší nebo menší způsobilost dát Koránu, tomu v představě muslimů „věčnému Božímu slovu“, podobu konkrétního výkladu, omezeného časem a prostorem.“ (A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost, str. 160, 161)

Toto zjištění je důležitým aspektem, který se může stát příčinou nejednoho neporozumění významu konkrétního sdělení.
Přesto lze z uvedeného  konstatovat, že z pohledu duchovního smyslu Slova Bible i Koránu, mezi oběma náboženstvími nelze nalézt rozpory, které by mohly být příčinou vzájemného nepřátelství. Naopak přesvědčivě dokazují, že mají jednoho a téhož společného Autora, a tím, čím se odlišují, jsou odlišnosti ustanovené Pánem z důvodu rozdílných kultur, životních podmínek tradic a míry obraznosti či souvztažností v textech obsažených.

Jak dosáhnout toho, aby svět nezahynul?

Ti, kteří  rozpory v obou učeních vytvářeli a podnes vytvářejí a staví na nich svou vlastní moc, nemají nic společného ani s islámským Alláhem, ani s Bohem křesťanů, který je týž.  A my, kteří se těmito lidmi necháváme ovládat se tak spolupodílíme na strázních a utrpeních našeho společného světa. A přesto neustále hřímáme: „Kdyby byl Bůh tak by to nedopustil!“ Zapomínáme, že to dopouštíme my, lidé, sami. Ať vojenskými agresemi, kterých se účastníme za účelem kolonizace a vykořisťování surovinově bohatých ale v podstatě bezbranných národů a států, masovou devastací celých území bezohlednou těžbou surovin, erozí půdy, ovlivňováním klimatu nadměrnými emisemi zplodin a tepla, nadměrnou osobní spotřebou a odpady, nerespektováním rizik nebezpečných technologií a jejich výstavbou v těchto oblastech i sociální nespravedlností, jejímž důsledkem je extrémní chudoba a jejich plodem to, co v současnosti prožíváme… Každé zlé rozhodnutí, každý náš zlý čin již v sobě nese svůj trest. Ten ne vždy následuje bezprostředně. Mnohdy se kumuluje po dobu, než nabude dostatečnou energii a nalezne svého nositele. Třeba Hitlera či Stalina. Nebo se projeví např. globálními drastickými změnami klimatu, pandemiemi, válečným běsněním a migrací ohrožených za bezpečím na území válkou nezasažených zemí, mnohdy i do těch, které jsou samy původci těchto katastrof.
 Nést důsledky za svá neblahá, zlá rozhodnutí je součástí procesu, který je pro člověka zrozeného na této modré planetě zásadní – je jeho školou. Nevíme jak to, co se tu naučíme, uplatníme tam, kam přicházíme poté kdy nás Bůh povolá. Ale můžeme si být jisti skutečností, že když On dopouští, aby se projevily důsledky našich činů jak v měřítku osobním tak i globálním, je to pro naši osobní zkušenost a duchovní vývoj to nejdůležitější. Již dvě tisíciletí nás provázejí hrůzy válek a jejich následků i poznání, že jejich výsledkem je nikoli to, oč agresor usiloval, ale jen tisíce, miliony zabitých a zraněných a naprostá spoušť. A přesto stále znovu a znovu rozpoutáváme konflikty ještě zběsilejší a krutější, přestože nás Bůh vybavil rozumem schopným rozeznat dobro a zlo i Slovem na svobodnou cestu životem v tomto hmotném světě i schopnotí poznat, že On je naším Otcem a tedy že my všichni jsme bratři.
 Korán, ani Slovo Bible nemohou ani nesmí být příčinou vzájemných rozepří. Nesmíme připustit, aby křesťanství Evropy a islám Orientu byl znásilňován lidmi toužícími po moci nad světem a jeho bohatstvím, lidmi toužícími být rovni Bohu, či dokonce něčím víc a my, lidé, se stali prostředkem k dosažení jejich cílů.    
Jaká tedy vede cesta k pochopení Slova Boha, Otce křesťanů i muslimů, které spojuje Jeho láska, moudrost, milosrdenství a slitovnost nejen vůči nim ale ke všem lidem?  V první kapitole první Mojžíšově knize Genesis čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“(M 1.1), a v téže kapitole pak : „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ (M 1,26)   Šestý den „Bůh viděl, že všechno co učinil, je velmi dobré…“ (M 1,31)
Bůh pravilAť lidé panují…Je ale důležité zdůraznit, že panování nad celou zemí předal Bůh lidem stvořeným k Jeho obrazu podle Jeho podoby.  Pro pochopení dodejme „že láskou k Bohu se člověk stává nebeským člověkem čili podobností Boží, a účinnou láskou k bližnímu se stává člověk duchovním člověkem, čili Božím obrazem. (AC 473. 1013)

Jak beze zbytku splňují tento Bohem daný zásadní předpoklad k panování ti, kteří se ujímají vlády, a to i nad církvemi, ale i ti, kteří jim svěřují svou moc, takový je stav každého lidského společenství i naší planety Země.

                                                           ***


                                                                       Literatura:
A. Křikavová, M. Mendel, Z. Muller, V. Dudák: Islám – ideál a skutečnost
E. Swedenborg: Nebe a peklo, překlad L. Máchová
E. Swedenborg: O písmu svatém, překlad L. Máchová
E. Swedenborg: Manželská láska, překlad L. Máchová
E. Swedenborg: Arcana Coelestia
E. Swedenborg: Pravé křesťanství, překlad L. Máchová
E. Swedenborg: O Pánu a víře, překlad L. Máchová
E. Swedenborg: Tajemství víry, překlad L. Máchová
J. S. Mařík: Pohledy do tajemství Bible
Bruce Henderson: Proč to Bůh dopouští, překlad L. Máchová
Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona (Podle ekumenického vydání z r. 1985)
Korán

* NCP – Nová církev Páně neměla být další odnoží křesťanství, jako nová organizace. Posláním NCP je učit racionálně duchovním pravdám, tj. tak, aby to rozumovost člověka chápala s vnitřním uspokojením. Jejím nejvlastnějším posláním je uchovávat prostředky, jimiž může Pán projevit  Svou přítomnost u lidí a jimiž může oslovit každého člověka. Novost této církve naprosto není věcí historického času. Existuje již 200  let a přece je stále nová.  (Nový Jeruzalém 1925, str.36)

Autor blogu: Roman Kočur