... nebo se třeba jen podělit o to, co je při čtení Swedenborga zaujalo, v čem by rádi znali názor druhých...

sobota 9. dubna 2016

Salvador Dalí - Kristus sv. Jana od Kříže

 Salvador Dalí: Kristus sv. Jana od Kříže -                                   pohled dovnitř



             
   Salvador Dalí se činnosti surrealistického hnutí účastnil v letech 1929 – 1936. Později se nazval jediným surrealistou, posledním článkem katolické mystiky, stal se dandym velebícím osobní slávu, zlato, monarchii.  Jeho obrazy mnohdy překračují všechny meze vkusu a záměrně delirantními, mnohdy amorálními, šokujícími náměty, které vytvářel vlastní, „paranoidně – kritickou“ metodou.
Stal se ikonou světa lidí, pro které boření hranic morálních a lidských hodnot se stalo synonymem svobody. Plně analyzovat jeho osobnost z pohledu Swedenborgova díla, znamená zároveň si uvědomovat, že Salvador Dalí je tragickou osobností, strhávající spolu se sebou ze světla do temnoty všechny, kteří se k němu přidružili. Analýza takového rozsahu ale není předmětem tohoto blogu. Tato práce alespoň ve zkratce ozřejmuje okolnosti vzniku obrazu Krista sv. Jana od Kříže, počínaje dobou před Španělskou občanskou válkou, kdy Dalí byl ještě „surrealistickým neforemným revolucionářem“. Vysvětluje, co jeho jednotlivé kompoziční prvky obrazu představují a zejména dosud jeho neobjasněnou vnitřní symboliku. 
              
                                                             *
V době před Španělskou občanskou válkou si Dalí vroucně přál „ničivou katastrofální válku, protože můj tragický životní pocit a mé heroické pojetí člověka by v ní plně našly své uplatnění. Vyhovovala by mi moderní válka: blesková, úžasně ničící a transformující, neslýchaně krutá. Ohromné spláchnutí, změkčilých vášní, ochablostí, hloupostí, zkvašených citů, zhnisaných myšlenek, apokalyptická očista prohnilého lidstva a velkovýroba andělů! Velké prádlo Bohů.“ (S. Dalí: Mé vášně, str. 75)
Nakonec před ní raději opustil Španělsko i Evropu a odjel do Ameriky.

Poté kdy „revolucionář“ Dalí objevil newyorskou kosmopolitickou high-society a chodil na recepce a přednášky, ve 14. kapitole své knihy „Tajný život Salvadora Dalího“,  píše: „Vezmu-li v úvahu, snahu dělat všechno jinak než druzí, dělat opak toho co druzí, bylo by inteligentnější začít psát své paměti a prožít je potom. Prožít! Likvidovat polovinu života, abych prožil druhou polovinu obohacenou zkušenostmi, osvobozen od pout minulosti. Protože pro mne bylo nutno zabít svou minulost bez soucitu nebo předsudku. Musel jsem se zbavit…mého neforemného revolučního života poválečné epochy…“ (Myšleno postojů po 1.sv. válce - pozn. autora blogu).    (S.Dalí:Tajný život Salvadora Dalího, str.422)
V Americe neforemný život revolucionáře skutečně opustil a plně se zařadil do high-society. Do Evropy se vrátil přesvědčený – přes rozmanité newyorské zážitky, že „Amerika je jedinou zemí, kde vládne mimořádná svoboda, neboť tam, kde se člověk může bavit s roztaženými nůžkami v ruce, je i dost zdravého masa k řezání a svobody pro všechny druhy hladu. Evropa, s níž jsem se shledal, byla bohužel vylouhovaná… sterilním sebezjemňováním.“
(Descharnes-Néret: Dalí, str.122)

V červenci 1948 se Dalí vrátil do Španělska. Devatenáctého října 1950, sotva měsíc po otcově smrti, měl Dalí přednášku v Barcelona Ateneu, která zahájila jeho nejostudnější kampaň na propagaci vlastní osoby. Jejím cílem bylo dokázat nejen to, že se vrátil do stáda katolických oveček, ale že se stal i mystikem. Toto místo si vybral záměrně, protože právě v Ateneu v roce 1930  pronesl své nejútočnější vyznání surrealistické víry, jímž šokoval mnoho členů hnutí. Přednáška s názvem „Proč jsem se dopouštěl svatokrádeže, proč jsem mystik“ měla velkou reklamu. ( I. Gibson: Život Salvadora Dalího, str.415
 Když pak později,  11. listopadu 1951 v madridském divadle María Guerrero přednášel na téma Piccaso a já, kromě jiného řekl: „Všichni španělští géniové musejí bojovat s lhostejností a prostředností , která je pro jejich krajany typická. Existuje pro to lepší důkaz než slavný španělský vůdce?  Před Frankem každý politik a každá nová vláda ve Španělsku jen zvyšovala zmatek, lži a nepořádek. Franco tuto falešnou tradici prudce zlomil, a nastolil v zemi přímočarost a řád, v době, kdy svět zažíval období největší anarchie. To mi připadá vysoce originální.“ Sám Franco byl prý projevem velmi potěšen.                 ( I. Gibson: Život Salvadora Dalího, str.419,420) 

Je zřejmé, že Dalí byl nejen mistrem malby ale i veletočů. Jistě tomu napomohly i rodové dispozice. Jaký to paradox, že jeho tužbou po „apokalyptické očistě prohnilého lidstva“, a „velkém prádle bohů“, které si tak vroucně přál, nakonec „seismicky otřásl“ sám realizátor jeho tužeb – výbuch atomové bomby dne 6. a 9. srpna 1945 nad Hirošimou a Nagasaki!
 „Od té doby“ píše, „ je pro mne atom hlavním předmětem mého myšlení. Mnohé scenérie, které jsem v této době namaloval, vyjadřují ohromný strach, který se mě zmocnil při zprávě o výbuchu atomové bomby. Použil jsem své paranoidně kritické metody, abych přišel na kloub tomuto světu. Chci poznat a pochopit skryté síly a zákony věcí abych je ovládl. Mám geniální vnuknutí, že vládnu neobyčejnou zbraní, abych proniknul k jádru skutečnosti: mysticismus, to znamená hlubokou intuici toho, co je, bezprostřední komunikací s celkem, absolutní vizi díky milosti pravdy, milosti Boží. Silněji než cyklotrony a kybernetické počítače dokážu v jediném okamžiku proniknout do tajů reálna. „Moje extáze!“ volám. Extáze Boha a člověka. Moje je perfektnost, krása, abych jí viděl do očí. Smrt akademismu, byrokratickým formulkám umění, dekorativnímu plagiátu, slabomyslnému chaosu afrického umění. Moje je svatá Tereza z Avily. V tomto stavu intenzivního prorokování mi bylo jasné, že se výrazové prostředky výtvarného umění jednou provždy a s největší možnou perfektností a účinností rozvinuly za renesance, a že dekadence moderního malířství vychází ze skepticismu a nedostatku víry, následku mechanistického materialismu. Znovuoživením španělského mysticismu prokážu, já Dalí, svým dílem jednotu univerza tím, že ukážu duchovnost vší substance.“ (Descharnes-Néret: Dalí,str.157,158)
Návrat do Španělska povzbudil Dalího, aby se začal považovat za poslední článek katolické mystiky. Dalího záliba v paradoxech a zájem o jadernou fyziku vyústila do syntézy katolického mysticismu se základními částicemi vesmíru a stala se poté  důvodem k vydání  „Mystického manifestu“.   

    
                                   Grünnewald: Ukřižování

V něm píše: „Chci, aby můj příští obraz Krista obsahoval více krásy a radosti, než cokoli, co bylo namalováno doposud. Chci namalovat Krista v absolutní opozici vůči všem zřetelům materializmu a vůči hrubě antimystickému Grünnewaldovu Kristovi.“   

                                                             *
 Během krátké doby „Dalí prohloubil svůj „mysticismus“ erotickým deliriem: „Erotika je královská cesta duše Boží.“ Začal psát divadelní hru: Tragédie erotique, sepsal poctu markýzu de Sadeovi: Stodvacet dnů Sodomy božského markýze pekla, namaloval Dva mladíky  a obraz Autosodomie mladé panny.
         „Malířství,“ prohlásil, „vchází dovnitř očima jako láska a vytéká ven vlasy štětce. Moje erotické delirium mě pohání k tomu, abych své sodomitské sklony vystupňoval až k „paroxysmu.“ (Descharnes-Néret:Dalí,str.168)
    
 O své inspiraci předcházející obrazu Kristus sv. Jana od Kříže, v té době zaujatý atomovou vědou, Dalí vypráví: „ V roce 1950, jsem měl „kosmický sen“. V něm jsem spatřil tento obraz v barevném provedení. V mém snu představoval atomové jádro.        

                                      
 
                                         
                                                                (Obrázek - dokument  BBC)                                                               

Toto jádro později nabylo metafyzického smyslu. Považoval jsem je za podstatu jednoty vesmíru – Krista.                              

Když jsem díky doporučení karmelitána otce Bruna uviděl tu kresbu Krista od sv. Jana od Kříže, geometricky jsem zpracoval trojúhelník a kružnici, jež esteticky destilovaly mé předchozí estetické prožitky. A do tohoto trojúhelníku jsem namaloval svého Krista.


                                            (Obrázek - dokument BBC)

Údajně tedy „Dalí zkombinoval obraz sv. Jana s atomovou vědou a tak rozhodně vytvořil jeden z nejbizarnějších uměleckých projektů 20. století – syntézu katolického mysticizmu se základními částicemi vesmíru.“ ( Dokument BBC)

       Je třeba dodat, že karmelitánský mnich otec De Bruno Jesus Marii se rád pohyboval ve společnosti umělců a intelektuálů. V témže roce upozornil Dalího na 400 let starou kresbu, kterou namaloval sv. Jan z Kříže v extatickém stavu, když pohlédl z okna místnosti do níž se uchyloval k modlitbám v Karmelitském klášteře v Aville. Tam spatřil ukřižovaného Krista. Své vidění stačil zachytit na proužek papíru.                         
                                                           
                                                                     
Obraz Salvatora Dalího – Kristus sv. Jana od Kříže je údajně jedním z nejvýznamnějších děl minulého století. Podle názoru mnohých vytvořil nejvýznamnější religiózní obraz 20. století. V roce 2005 vyhrál v hlasování o nejoblíbenější obraz ve Skotsku. (Uvedeno v dokumentu BBC, Soukromí mistrovského díla- Salvator Dalí – Kristus sv. Jana od Kříže.)


Rozumíme tomuto dílu? Uvedli jsme stručně známé okolnosti vzniku tohoto obrazu. Ale dokázali jsme dosud rozpoznat co představuje a co před námi skrývá? Domnívám se, že nikoli. Pokusme se to napravit.  Nejdříve je nutno seznámit se se základními kompozičními prvky obrazu:         

    
1.        Krajina, kterou tento horní obraz znázorňuje, je okolí španělského pobřeží přístavu Port Lligat. Dalí oproti tomuto zobrazení na obraze moře opticky uzavřel skalisky na horizontu, a tak je připodobnil jezeru Galilejskému, po němž se Kristus často plavil se svými učedníky.
            





2.   Na břehu spočívá vytažená žlutá loď, rybář stahující sítě a rybář s rukou za zády, stojící ve vodě. Je známo, že Dalí rybáře stahujícího síť namaloval podle skicy k obrazu Předání Bredy španělského malíře Velázqueze, jehož nesmírně obdivoval.  Podkladem k namalování pravého, ve vodě stojícího rybáře, mu byla postava sedláka z obrazu francouzského malíře Louise Le Naina. Jaký měl Dalí důvod uchýlit se k tomu, aby do svého obrazu namaloval kopie dvou, umělecky nikterak náročných postav? Víme, že Dalí si nejednou z děl jiných malířů či publikací „vypůjčoval“. Proč ale zde?


    

 Kopie postavy rybáře  podle francouzského sedláka z obrazu Louise Le Naina a skica Velázquezova k obrazu Dobytí Bredy





 3.        Vpravo v pozadí je na hladině modrá loď a člověk nesoucí na ramenou  koš s úlovkem ryb. Není zcela zřejmé, zda směřuje k modré lodi, ale je obrácen směrem ke svítání na horizontu. Je oblečen do civilního obleku poloviny minulého století. Zde si Dalí „nevypůjčil“. Proč?
            
 4.        V samé horní části obrazu se nachází ukřižovaný Kristus na nakloněném kříži ve svěšené poloze. Jistě nás překvapí, že tento, Dalím pojatý Kristus není ke  kříži přibit hřeby ani na rukou ani na nohou, nenese žádné známky bičování, nemá trnovou korunu na hlavě či vykloubená ramena ani ránu v boku. Nenalezneme zde jedinou kapku krve. Zřetelně je krásné, atletické postavy. Spolu s křížem nad zálivem levituje. 






5.        Husté kadeře bez trnové koruny Kristu splývají z hlavy, proto nezahlédneme jeho tvář. Jeho rány jsou zhojeny. Je živý?

6.        Nad hlavou Krista se nenachází obvyklé INRI, (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum - Ježíš Nazaretský, král židovský), kříž je bez popisu. Vidíme tu jen prázdný odchlipující se list s výrazným přeložením ve tvaru kříže. Nenalezneme na něm jediné písmeno.  Lze tomu porozumět?







7.        Kristovy stíny prokazují, že je sluncem osvěcován zprava a poněkud zdola. Slunce se kloní k západu. Obloha nad křížem je zcela temná. Je podvečer?
8.        Na východním horizontu zřetelně svítá, přestože na západě slunce ještě svítí. Jak by mohlo na horizontu zároveň vycházet?      

 Co to všechno znamená? Nakreslil Dalí tento obraz snad jen proto, aby nás          ohromil tím, že dokázal namalovat Krista v absolutní opozici vůči všem zřetelům        materialismu, jak uvádí v manifestu, ale také odporující svědectví evangelistů                Nového zákona?  A to je všechno? Pouhá kompoziční bezobsažná ekvilibristika?          Nelze tomu uvěřit. 

 Dalí vysvětloval roli svého podvědomí při malbě svých surrealistických obrazů takto: „Skutečnost, že ani v okamžiku, kdy maluji, nechápu význam svých obrazů, neznamená, že nemají význam.“       (Descharnes –Néret: Dalí, str.78 )
Jeden ze svých aforismů , který často připomínal žákům zní:"Když malujete, myslete vždy na něco jiného.“
(Descharnes-Néret: Dalí, str.158)
      
        Lze se za takovýchto okolností vůbec dobrat vnitřního významu jakéhokoli Dalího obrazu? V knize „Mé vášně“ (str.91,92) Dalí dokonce píše: … Nemám rád, když mě považují za průměrného malířského akademika, a když dochází k nedorozumění mezi mnou a veřejností. V den, kdy se budou vážně zabývat mým dílem, uvidí, že mé malování je jako ledovec, který zjevuje jen desetinu svého objemu. Snažím se jezuitsky skrývat svou hodnotu, neboť považuji jezuitskou přetvářku za vrcholnou techniku. Můj exhibicionismus tak maskuje moji skutečnou osobnost. Skrývám se před pohledy a přitom je přitahuji, a pod rouškou toho nejprovokativnějšího dandysmu se uzavírám v poslední místnosti svého paláce, abych mohl manipulovat se svým zlatem jen já sám.“
Jisté ale je, když tento obraz tvořil, zcela jistě nemyslel na něco jiného. Dokládá to skutečnost, že se Dalí dohodl s holywoodským statistou-akrobatem Russem Saundersem, který se nechal vyfotografovat přivázaný v polozte ukřižovaného Krista podle Janovy kresby. Dalí pak zvětšené fotografie předal Emiliovi Puignaovi a požádal ho, aby mu rozvrhl měřítko a perspektivu obrazu. Ten ji zvládl mistrně a velkou měrou se tak podílel na nevšední duchovní atmosféře, která z obrazu vyzařuje.

Kde ale nalézt klíč k oné poslední místnosti Dalího paláce, v níž se nachází devět desetin skrytého objemu i tohoto díla?

V červenci 1941, když konec 2. sv. války byl vzdálen ještě čtyři roky, Dalí v závěru své knihy Tajný život Salvadora Dalího, píše: „…Současně válka jen především potvrzuje bankrotářství revolucí. Ostatně, kolektivistické a neopohanské utopie komunismu a národního socialismu, ať už si střídavě pomáhají nebo se pohlcují, budou nakonec obě neodvolatelně zničeny a vyvráceny individualistickou aktualizací katolické evropské středomořské tradice. Věřím především ve skutečnou a nevyzpytatelnou sílu filozofického francouzského katolicismu a v sílu bojovného katolicismu Španělska.
 Evropa po současné katastrofě své zkušenosti s postindustriální a materialistickou poválečnou civilizací klesne do jakéhosi středověku, během něhož zase spočine na věčných základech náboženských a morálních hodnot své minulé duchovní civilizace. Z této neodvratné spirituální krize tohoto pomíjivého středověku povstanou individuality vzcházející renezance.“

Ano, tento text je oním klíčem k porozumění oněm skrytým devíti desetinám vnitřního objemu obrazu:
Po dvou tisíciletích Kristus již nenese na těle známky tortury ukřižování, jeho rány jsou zhojeny.  Kristus ke kříži už není připoután, je živý a zároveň současný, vznáší se spolu se symbolem Své oběti – křížem a ukřižování. Na kříži není svěšen z důvodu gravitace váhou svého těla, levituje přece. Vyklání se proto, že je zcela zaujat děním na pobřeží zálivu Port Lligatu. 
 Vidí loď podobnou té, na níž se plavil po Galilejském jezeře se svými učedníky - rybáři lidí, šířil dobrou zvěst, vyučoval a uzdravoval. Tato již spočívá na břehu. Její levobok ještě ozařuje zapadající slunce. Z osádky dvanácti „rybářů – lidí“ zde jsou jen dva. Jeden na břehu stahuje síť, druhý stojí u břehu v mělké vodě se založenýma rukama. Oba jsou oblečení do středověkých oděvů. Rybář ve španělském oděvu hledící „do světa“ a stahující síť, symbolizuje historickou, konající „sílu bojovného katolicismu Španělska“. Druhý rybář ve francouzském oděvu se založenýma rukama stojící v moři, hledí „ze světa“ ke Kristu. Symbolizuje historickou, „nevyzpytatelnou sílu francouzského filozofického katolicismu“. Na molu v mírném oparu Kristus vidí postavu muže v současném oděvu držícího na ramenou koš s úlovkem ryb. Představuje nového člověka, představitele nové renezance, přinášejícího novou církevní doktrínu lidem od „rybářů Port Lligatu.“ Poněkud vzadu u mola spočívá na hladině loď ozářená modří svítání. Symbolizuje připravenost šířit tuto novou naději odtud do celého světa. 
Odchlipující se prázdný list s křížovým přeložením na břevnu kříže symbolizuje konec historie psané „křížem“ a zároveň počátek dosud nepopsané historie onoho nového věku katolicismu podle Dalího představ, jehož hlavní oporou již není katolicismus římský, ale francouzsko-španělský, byť pro uklidnění Vatikánu pod jeho kuratelou.

 V době, kdy Dalí tuto svou vizi definuje, ještě zuří válka. Tuto dobu zmaru, plnou zabíjení násilí a nenávisti, představuje temné nebe nad křížem. To, že tato doba nenávratně končí, naznačuje soumrak, zatímco počátek renezance katolictví pak svítání nad obzorem s projasňujícími se mraky. Svítáním zvýrazněná pata kříže nenaznačuje jeho délku, ale onen definitivní konec staré a počátek nové doby renezance katolicismu.
                                                                     *
Až sem jsem dospěl při hledání skrytého v obraze Krista sv. Jana od Kříže.  Jedná se ale o zlato?
Porovnáním kresby Krista od sv. Jana od Kříže s Dalího pojetím vidíme, že je jeho naprostým protikladem a je zavádějící svým názvem vůči této předloze,  se kterou paradoxně nese stejný název. Dalí chtěl přece namalovat Krista „v absolutní opozici vůči všem zřetelům materializmu a vůči hrubě antimystickému Grünnewaldovu Kristovi“, nikoli kresbě Janově.
Dalího víra v  konající „sílu bojovného katolicismu Španělska stejně jako i „nevyzpytatelná síla francouzského filozofického katolicismu“, které vytvoří novou nauku a doktrínu renezance katolické církve …“ je zcela mylná, jak dokládají celá staletí bojovného katolicismu římského. Přinesl lidem jen bolest, vyhánění, útrapy a desetisíce mrtvých, aniž by člověku dokázal přiblížit Boha. Vždyť obě světové války vedly proti sobě křesťanské státy a kněží obou stran žehnali jejich zbraním. Ano, Boha musí hledat a nalézat každý člověk sám. 
Vždyť ani „Pán nikoho nikdy nenutí, neboť nic z toho, k čemu je člověk přinucen, se mu nejeví jako jeho, a co se mu nejeví jako jeho, to se nemůže stát součástí jeho lásky, a tak být přijato za vlastní. Proto je člověk vždy veden Pánem ve svobodě a ve svobodě je přetvořován a znovuzrozován. (Božská prozřetelnost, str.37, odst.43- kráceno)
Lze vůbec u člověka vynutit zbožnost? Na tuto otázku odpovídá E. Swedenborg takto: Vynucená zbožnost je tělesná, neživá, temná a pochmurná. Je tělesná, neboť se týká těla, a ne mysli; neživá, neboť v ní není žádný život; temná, neboť v ní není žádné porozumění; pochmurná, neboť v ní není žádná nebeská radost. Naopak nevynucená zbožnost, je-li ryzí, je duchovní, neboť v ní je duch od Pána; je živá, neboť v ní je život od Pána; je jasná, neboť v ní je moudrost od Pána; a radostná, neboť je v ní nebe od Pána. (E. Swedenborg: Božská prozřetelnost, str.113, odst. 137)

Ian Gibson rovněž uvádí, že „Dalí… měl pocit, že musí mít na každé téma jasné, „nezvratné“ názory, jimiž by rozdrtil jakýkoli protiargument. Člověk jako on chápal dialog jako něco nemyslitelného, účelem hovoru bylo mluvit „k“ (nebo „proti“) ostatním, ale nikdy „s“ nimi. Konverzace sloužila k tomu, aby člověk mohl přesvědčovat druhé, ne aby se jimi nechal přesvědčovat. Část zábavy podle Dalího spočívala v tom, že druhým lidem vnucoval tvrzení, kterým on sám věřil pouze v kontextu své hry. Nesmírně rád dělal z lidí blbce. To byl případ i jeho proklamovaného “nukleárního mysticismu“,… (Ian Gibson: Život S. Dalího, str. 451,452)

Tuto stránku jeho povahy je možno doložit prostřednictvím mnoha jeho děl. Snad v tomto kontextu je nejvhodnější užít jeho vztah ke chlebu, který se mu nejednou stal vhodným námětem znesvěcení „neboť chléb jako základní potrava a symbol výživy vůbec představuje všechno duchovní a nebeské, co vyživuje duši. Je tedy symbolem dobra lásky a pravdy víry a v nejvyšším smyslu sám Pán jako zdroj těchto nebeských hodnot.“ (J.S.Mařík, Pohledy do tajemství Bible, str.61)

„Zálibu v chlebu měl S. Dalí odjakživa. Ve svém muzeu ve Figuerasu vytapetoval stěny kulatými katalánskými pecny chleba. Často si vzal chléb do náruče, olizoval ho a okusoval a pak ho postavil jako Kolumbovo vejce. „Nic nemohlo být jednodušší, než vydlabat do bochníku dva hezké pravidelné otvory a zapustit do nich kalamáře. Co mohlo být více zneucťující a estetičtější, než vidět, jak je toto chlebové psací náčiní při používání zvolna pocákáváno bezděčnými kapkami inkoustu značky Pelikan? Maličký čtvereček v tomto náčiní byl tím správným místem, kam by se mohlo zastrčit pero. A pokud by člověk potřeboval stále čerstvé drobty, jimiž se bezvadně gumuje, stačilo aby si každé ráno nosič kalamáře vyměnil…
Sotva jsem přijel do Paříže, říkal jsem každému, kdo mě chtěl poslouchat: „Chléb, chléb a znovu chléb. Nic než chléb.“
„Copak se z něj stal komunista?“ ptali se žertem. Tušili, že můj chléb byl krutě protihumánní, tímto chlebem se luxus fantazie mstil užitečnostnímu myšlení světa praktického rozumu, byl to aristokratický, estetický, paranoický, kultivovaný, jezuitský, fenomenální, ochromující, nadevidentní chléb.
( Robert Descharnes: Dalí, str.66)

 Dalí svou snahou bortit hranice posvátného, lidského, rozhodně žádným mystikem, zejména křesťanským nebyl, byť to o sobě tvrdil.  Ian Gibson, autor jeho obsáhlého životopisu, píše:
„Mysticismus znamenal pro Dalího jen další výlet jeho „ega“, ze kterého nevyplývaly žádné závazky. Žádná zbožnost. Žádná dobročinnost. A co bylo do nebe volající, ani žádná láska. V žádné z Dalího obhajob náboženství se nikdy neobjevilo slovo „láska“. (I. Gibson: Život Salvadora Dalího - str.418)

Přirozeností našeho vlastního já je milovat více sebe než Boha a svět více než nebe, a bližního v porovnání se sebou za nic nepovažovat; je to tedy sebeláska a láska ke světu. Z našeho vlastního já nepochází pouze veškeré zlo, ale i všechny klamy. Zla, jež pocházejí z našeho já jsou pohrdání druhým, nepřátelství, nenávist, pomsta, krutost, podvádění. Nakolik naše Já vládne, natolik odmítáme, dusíme nebo převracíme dobro lásky a pravdu víry. ( E. Swedenborg: Nebe a peklo, str. 322,323, odst. 260)

Každý člověk je podobou své lásky. Co do duchovnosti nás netvoří nic, než láska. Milujeme-li zlo, stáváme se podobou zla…milujeme-li dobro, stáváme se podobou dobra…člověk jenž se nevyhýbá zlům jako proviněním, nemůže jinak, než milovat zla – a láska vytváří u každého jeho životní formu. Takového člověka můžeme přirovnat ke špatnému stromu: i ten přijímá teplo a světlo ze slunce stejně jako dobrý strom, nemůže však vytvářet jiné plody než takové, které odrážejí jeho formu, tedy zlé. Lze jej také přirovnat ke zhoubným a jedovatým rostlinám, jež sice přijímají svůj vegetativní život ze slunečního tepla a světla tak jako dobré a užitečné rostliny, avšak nemohou vytvářet nic jiného než to, co souhlasí s jejich formou.  (E.Swedenbrg: O životě a lásce, str. 144,145 – kráceno)


Přesto je obraz Salvatora Dalího – Kristus sv. Jana od Kříže údajně jedním z nejvýznamnějších děl minulého století. Bezpochyby k tomuto hodnocení přispělo jeho geniální pojetí námětu bez znesvěcujících symbolů,  mistrovská dokonalost malby i mimořádná kompozice Dalího díla. I proto oněch devět desetin skrytého v tomto díle naštěstí nedokáže dominovat natolik, aby rušivě překrylo jeho přirozenou, vnější krásu, kdy vzkříšený, živý, krásný a současný Kristus spolu se symbolem Své oběti - křížem - se  vznáší při západu slunce i svítání nad nevšední krajinou Port Lligatu, zcela zaujat pohledem na hladinu moře svíraného skalisky a jeho rybáře a připomíná se nám tak Svou stálou přítomností. 
                                                  
                                                        ***    
                                               

Literatura:
Robert Descharnes, Gilles Néret : Dalí
Salvador Dali: Mé vášně
Salvador Dalí: Tajný život Salvadora Dalího
Ian Gibson: Život Salvadora Dalího
Stan Lauryssens: Salvador Dalí – Skutečný příběh
Pijoan José: Dějiny umění /10
Film BBC: Soukromí mistrovského díla – Salvador Dalí,
                                                     Kristus sv. Jana od Kříže
Emanuel Swedenborg: Božská prozřetelnost (Překlad Lenka Máchová)
Emanuel Swedenborg: Tajemství víry – výběr z teologických prací Emanuela                 Swedenborga. (Překlad Lenka Máchová)
Emanuel Swedenborg: Nebe a peklo
Emanuel Swedenborg: O životě a lásce
Jan Samuel Mařík: Pohledy do tajemství Bible
Rozměry obrazu: 2385 mm x 1488 mm x 95 mm

Obraz se nachází: v Galerii umění a muzeu v Glasgow na:
 http://www.glasgowmuseums.com/venue/index.cfm?venueid=4


Autor příspěvku blogu:  Roman Kočur















neděle 5. července 2015

Člověk proti Bohu a Slovu

Člověk proti Bohu a Slovu

        Člověk je jediným pozemským stvořením vyznačujícím se touhou pochopit své místo na tomto světě, odkud se tady vzal a zda smrt a tedy i jeho život směřuje k pouhé nicotě, tedy nesmyslnému smyslu jeho vlastního zrození, či naopak, jeho život dává životu a tedy i smrti smysl a nicotu zcela vylučuje. A tak, podle svých životních zkušeností, celoživotního dotazování dospívá k přesvědčení, že život není zcela náhodným procesem přírody, ale má svého Stvořitele, či naopak, život je jen zcela náhodná evoluční cesta vývoje organizmů umožněná vhodnými podmínkami k životu na planetě Zemi, nacházející se v optimální vzdálenosti od hvězdy přiměřené velikosti, životodárným světlem a teplem oplývajícím Sluncem. A přesto kladná odpověď na tuto otázku, zda existuje Bůh, či nikoli, je pro kvalitu života na planetě zcela zásadní.
        Odpověď na ni nám dává Slovo Bible, avšak pyšná nadutost církví, pasujících se na zástupce Boha na zemi, ve snaze vysvětlit mnohá tajemství Slova zplodila dogmata, která se stala impulzem mocenských sporů a zápasů ve jménu Božím, podnes tak krvavých, masových a krutých,  trestuhodně diskreditujících samotného Boha. Důsledkem toho se otázka existence laskavého, milujícího a moudrého Boha stala pro mnohé z nás bezpředmětnou a dovedla je až k popření Jeho existence, znevěrohodnění Slova Božího i významu samého křesťanství pro život člověka a lidského společenství. Pohlédněme ve zkratce  na argumenty,  kterými tito svůj postoj proti Slovu a Bohu zaštiťují. Jako příklad použijeme první část filmu Petera Josepha, s názvem Zeitgeist. (Dále jen ZG.) Druhá část se zabývá událostmi 11.září 2001 a není předmětem tohoto tématu.

Film začíná  úvahou o povaze duchovnosti:

ZG.: „Duchovnost je prostý pojem, který vlastně znamená: mít cosi do činění s intuicí. V náboženské tradici je duchovnost úmyslně vtěsnána do jiného významu. Nějaký čin buď není v souladu s Božím principem, a nebo naopak, je v souladu s božím… něčím….“

Jan Samuel Mařík, znalec Swedenborgova díla, ve svých Pohledech do tajemství Bible str. 41, odkazující se na Swedenborgovo dílo O Pánu, píše: „Vlastní duchovností je chtít pravdu, protože je pravdou. Takové chtění je zbavené přírodnosti, která je charakteristická tím, že nechce pravdu pro pravdu samu, ale jen jako prostředek k dosažení utilitárních cílů. Jen pravda odloučená od světských a osobních zájmů je duchovní, protože v podstatě pravdy je Božství. Proto chtít pravdu, protože pravdou je totéž, jako uznávat, uctívat a milovat Božství.“

ZG.: „Náboženství se podařilo přesvědčit lidi, že na nebi existuje neviditelný muž,“….  

Podívejme se nejdříve ve zkratce, co to je náboženství:
            „První a základní věcí každého náboženství je uznání Božství. Náboženství, které neuznává Božství, není žádným náboženstvím. Předpisy každého náboženství se soustředí na bohoslužbu, a tedy na to, jak uctívat Božství, aby Jím byl člověk přijat. A nakolik se to vše usadí v mysli člověka, tedy natolik to člověk chce a miluje, natolik jej vede Pán. Je známo, že nekřesťané žijí mravný život právě tak, jako křesťan, mnozí z nich ještě lepší, než oni. Člověk žije mravný život buď kvůli Božství, nebo kvůli lidem ve světe. Mravný život vedený kvůli Božství je životem duchovním. Obojí se sice jeví navenek stejné, uvnitř však jsou rozdílné. První vede ke spáse, druhý ne. Kdo žije mravný život kvůli Božství, toho vede Božství, kdo jej však žije kvůli lidem ve světě, ten vede sám sebe. Objasním to příkladem. Kdo bližnímu nečiní nic zlého, protože se to příčí náboženství, a tedy Božství, ten se zdržuje konání zla z důvodu duchovního. Pokud ale někdo neškodí druhému pouze z bázně před zákonem, ztrátou dobrého jména, cti, nebo zisku a tedy kvůli sobě samému a světu, ten se zdržuje zlého jednání z přírodního důvodu a vede sám sebe…“ (Nebe a peklo odst. 318 kráceno)

 ZG.: „Klamou nás všechny možné instituce. Proč si myslíte, že církev je ta jediná, které se to nikdy netýká? Církevní instituce tohoto světa jsou tou nejhlubší spodinou.“

Lee Woofenden ve své předmluvě ke knize Emanuela Swedenborga Nebeské město (str. 5) píše: „Žijeme v době duchovních revolučních změn. Křesťanská náboženství se stala předmětem kritického zkoumání jako nikdy před tím. Někteří lidé opouštějí své církve. Ostatní si podržují konfesijní vazby, avšak touží po hlubším proniknutí do duchovní reality…“ (kráceno)

          Co je církev?  E. Swedenborg nám poskytuje tuto odpověď: 
       Církev Páně je všude tam, kde lidé žijí v dobru podle svého náboženství a uznávají Božství. Ti budou také Pánem přijati. NP 321
       Všechno co je ve Slově řečeno o církvi platí o jednotlivci v církvi, jinak by jedinec nemohl být částí církve. AC 3480
       Církev je založena na nauce, neboť nauka učí, čemu máme věřit a jak žít. Církev je církvi z nauky a náboženství je náboženstvím dle života podle nauky.     AR 902
      Každá část nauky je pravdou o sobě – i její dobro je pravdou, neboť nauka tomu jen učí, zatím co  každá část života podle toho čemu učí nauka, je o sobě dobro. I uskutečňování pravd nauky je dobrem. To je rozdíl mezi církví a náboženstvím. Kde však je nauka a není život  podle ní, nelze mluvit ani o církvi ani o náboženství. AR 903
       Církev nikdy nedosáhne svůj praedikát intelektuální cestou, ale z impulzu chtění, tj. vůle.  Všechno bytostné pochází z vůle, a proto nauka netvoří církev, pokud netíhne v celku i jednotlivostech k účinné lásce jako ke konečnému cíli. Církev Páně jako Jeho království v nebesích není nic jiného, než láska k Pánu a účinná láska k bližnímu.
 AC 809            (Jan Samuel Mařík, Pohledy do tajemství Bible)

ZG.: „Bible není nic jiného, než astrologický literární hybrid, podobně jako všechny náboženské mýty předtím. Ve skutečnosti je možné najít přenosy vlastností jedné postavy na druhou postavu i v samotné Bibli. Ve Starém zákoně je příběh o Josefovi. Josef byl Ježíšův prototyp. Josef se narodil zázrakem, Ježíš se narodil zázrakem. Josef měl dvanáct bratrů, Ježíš dvanáct učedníků. Josefa prodali za 20 stříbrných, Ježíše za 30 stříbrných. Bratr Juda chtěl prodat Josefa, učedník Jidáš prodat Ježíše. Josef začal pracovat jako 30-ti letý, Ježíš začal pracovat jako 30-ti letý. A paralely pokračují…

        Emanuel Swedenborg v knize O písmu svatém (str.1-3, kráceno) píše:
„Všeobecně se tvrdí, že Slovo pochází od Boha, je božsky inspirováno, a tudíž je svaté: dosud však nikdo nevěděl, kde v něm Božství spočívá. Svou písemnou podobou totiž připomíná jakýkoli běžný spis, jen sloh je neobvyklý – ani tak vznešený, ani tak oslnivý, jakým se zdánlivě vyznačuje dnešní psaní. Z tohoto důvodu člověk, který uctívá přírodu jako Boha (či ještě více než Boha) a své myšlení čerpá sám ze sebe a svého ega, a nikoli z nebe od Pána, může upadnout do omylu v úctě k Písmu a začít jím dokonce opovrhovat: při jeho četbě se pak může sám sebe tázat: Co je to? A co je toto? Může to být božské? Mohl by Bůh, jehož moudrost je nekonečná mluvit tímto způsobem? V čem spočívá jeho svatost, a odkud tato svatost pochází, ne-li z pouze náboženského citu a přesvědčování, které z něj vychází?...
 …Skutečný význam Slova nemůžeme poznat jinak než z duchovního smyslu Slova, a ten nelze osvětlit jinak než učením o souvztažnostech…Protože Božství ve světě se zpřítomňuje souvztažnostmi, bylo také Písmo sepsáno výlučně v souvztažnostech. I Pán mluvil v souvztažnostech, protože promlouval z Božství, neboť co pochází z Božství sestupujícího do přirozeného světa, to se obrací v takové věci, které si navzájem odpovídají s věcmi božskými a které pak ve svém nitru ukládají a skrývají božské skutečnosti, označované jako nebeské a duchovní.
    Odst.21: Byl jsem poučen, že lidé nejstarší církve (tedy církve před potopou) vynikali natolik nebeským duchem, že rozmlouvali s nebeskými anděly a že byli schopni mluvit s nimi v souvztažnostech. Tím dosáhla jejich moudrost takového stupně, že o čemkoli, co viděli na tomto světě, mohli uvažovat nejen přirozeným způsobem, ale zároveň i duchovně, takže mysleli v jednotě s anděly. Mimoto se mi dostalo poučení, že Enoch, o němž je zmínka v Genezi (1. Mojž 5,21-24) spolu se svými druhy sebral souvztažnosti z úst těchto lidí nejstarší církve a předal jejich znalost dalším generacím: že tak učení o souvztažnostech nejen zůstalo v povědomí, ale dál se mohutně rozvíjelo v mnoha královstvích Asie, zvláště v zemi Kanaán, v Egyptě, Asýrii, Chaldeji, Sýrii, Arábii a také do Řecka, kde však prodělalo proměnu v báje, jak vidíme u nejstarších spisovatelů řeckého národa.
     Odst.22: Protože se však postupem času předobrazy církve, jež byly souvztažnostmi, zvrhly v modloslužebné představy a v magii, byla z Božské prozřetelnosti znalost souvztažností postupně vyhlazena z paměti a u izraelského a židovského národa úplně ztracena a zničena.(Kráceno)
        Odst.23:
…Tak si lidé dávných dob, kteří měli povědomí o souvztažnostech, vytvářeli obrazy, jež byly odrazem nebeských věcí patřících nebi a tedy i církvi. Vyhrazovali jim proto místo nejen ve svých chrámech, ale i ve svých domech, a to ne ke zbožnému uctívání, ale jako připomínku nebeských věcí, které vyjevovaly. V Egyptě i jinde se tedy vyskytovaly obrazy telat a volů, hadů, a také dětí, starců, panen – protože telata a voli označovali citová hnutí a síly přírodního člověka, hadi lstivost smyslového člověka, děti nevinnost a lásku k bližnímu, starci moudrost, panny náklonnost k pravdě, a podobně. Když bylo povědomí o souvztažnostech vymazáno z paměti, potomci začali uctívat obrazy a znamení vytvořená svými předky jako posvátná a nakonec jako božstva sama, protože je nacházeli v chrámech a jejich okolí…
…Povědomí o souvztažnostech přetrvalo u mnoha východních národů, a to dokonce až do Pánova příchodu, jak dosvědčuje příchod mudrců od východu k Pánu při jeho narození. Bylo také příčinou, proč je předcházela hvězda a proč s sebou přinesli jako dary zlato, kadidlo a myrhu. Hvězda, která je předcházela, znamenala poznání z nebe, zlato znamenalo nebeské dobro, kadidlo duchovní dobro a myrha dobro přírodní – a z těchto tří pochází veškeré uctívání Boha…
   Odst.24: Poznání souvztažností, které dává duchovní smysl Slova, nebylo v následujících dobách objeveno: křesťané prvotní církve totiž byli natolik prostí, že jim nemohlo být odkryto – nebylo by jim k žádnému užitku a nebyli by je schopni pochopit. Když pominula tato doba, ujalo se vlády papežství a nad celým křesťanským světem se rozprostřela tma: ti, kdo podléhali této nadvládě a byli utvrzováni v jejich klamech, nebyli schopni ani ochotni vnímat cokoli duchovního, tedy ani souvztažnost přirozených a duchovních skutečností ve Slově. Pak by totiž mohli dojít k přesvědčení, že „Petrem“ není míněn Petr, ale Pán jakožto Skála: stejně by se mohli přesvědčit, že Slovo je svaté až do svého nejhlubšího nitra a vzhledem k němu nemá papežský výnos žádnou váhu.
Avšak i po reformaci, kdy lidé začali dělat rozdíl mezi vírou a láskou k bližnímu a uctívat Boha ve třech osobách (tedy uctívat tři Bohy, které pojímali jako jednoho) zůstaly těmto lidem nebeské pravdy skryty. Pokud by jim byly odhaleny, byli by je zfalšovali a vztáhli by je pouze na víru, žádnou by neuplatnili vzhledem k lásce k bližnímu a lásce k Bohu, a tak by si byli také uzavřeli nebe.
     Odst.25: Nyní byl duchovní smysl Slova Pánem otevřen, (konec 17. století) protože bylo zjeveno učení skutečné pravdy: toto a žádné jiné učení je v souhlasu s duchovním smyslem Slova. Tento smysl je navíc předznamenán zjevením Páně v oblacích nebeských s mocí a slávou velikou“ (Mat 24,30.31) 
      Táž kapitola pojednává o skonání věku, kterým je míněna poslední doba církve:
„A hned po ssoužení těch dnů se slunce zatmí, a měsíc nedá světla svého, a hvězdy budou padati s nebe, a moci nebeské se budou pohybovati. Tehdáž se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdyť budou kvíliti všechna pokolení země, a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. Kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, i shromáždiť  vyvolené jeho ode čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich.“
      Tato slova v duchovním smyslu neznamenají, že slunce a měsíc se zatmí, že hvězdy budou padat s nebe, že se na nebi ukáže znamení Páně a že Pán bude viděn v oblacích spolu a anděly s troubami: každé jednotlivé slovo zde označuje některou duchovní skutečnost církve a týká se toho jejího stavu, o jehož konci byla tato slova řečena. V duchovním smyslu totiž slunce, jež se zatmí, je obrazem Pána, pokud jde o lásku: měsíc, jenž nedá světla svého, je obrazem Pána vzhledem k víře: hvězdy padající z nebe představují znalosti dobra a zla, které podlehly zkáze: znamení Syna člověka na nebi znamená zjevení Božské pravdy: pokolení zemská, kteráž kvíliti budou, představují nedostatek veškeré pravdy náležející víře a veškerého dobra náležejícího lásce: příchod Syna člověka na oblacích nebeských s mocí a slávou znamená Pánovu přítomnost ve slově a oblaka označují doslovný smysl Slova a sláva jeho smysl duchovní: andělé s hlasem velikým trouby zobrazují nebe, z něhož přichází Božská pravda: shromáždit vyvolené od čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich znamená novost církve ve věcech lásky a víry. Že zde není míněno zatmění slunce a měsíce, ani pád hvězd na zem, jasně vysvítá u proroků, kteří podobně mluví o stavu církve v čase Pánova příchodu na svět. (Str. 12,13)
     V odst. 26 se ale zároveň zdůrazňuje, „že duchovní smysl Slova nebude nadále sdělen nikomu, kdo nesetrvává v ryzích pravdách od Pána…“ V tomtéž díle, O Písmu svatém, jsou uváděny důvody, proč tomu tak je.
(Pozn.: Ve Swedenborgových knihách „Souvztažnost či souvislost“ značí živý vztah mezi věcmi ve dvou různých rovinách reality – obvykle duchovní a hmotné. Můžeme o tom přemýšlet jako o způsobu, kterým se duchovní věci projevují ve hmotné rovině.)

ZG.: A existuje vůbec nějaká nebiblická zmínka o člověku jménem Ježíš, synovi Marie, který cestoval s 12-ti učedníky, léčil lidi a dělal zázraky?

     Pakliže nebyl nalezen žádný písemný doklad o existenci Ježíše a jeho učedníků v knihách významných historiků žijících v období života Ježíšova a krátce po jeho ukřižování, má to jistě vyšší, duchovní smysl.
Přesto záznamy o životě Ježíše a prvních křesťanů existují. Jsou jimi Nový zákon Slova, doklady o pronásledování raných křesťanů, římské katakomby, přistání Marie Jakubovy a Máří Magdalény na pobřeží Francie, králů Merovejců, apokryfní evangelia, rukopisy  z Nag Hammádí, legenda o Kopí osudu … Tady můžeme jen citovat Ježíšova slova k Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“(Jan 20,29)

ZG.: Křesťanství stejně jako jiné teistické systémy víry, jsou největším podvodem Věku. Slouží k odpoutání lidí od přírody a sebe navzájem. Podporují slepou oddanost autoritě.

V díle O Pánu a víře, str. 113,114, E. Swedenborg  m.j. píše:
Do církve pod papežskou nadvládou vnikla víra oddělená od pravdy a opanovala ji, protože právě neznalost pravdy byla hlavní ochranou jejího náboženství. Proto v ní také zakázali číst Slovo – jinak by (papež a kněží) nemohli být uctíváni jako božstvo, jejich svatí by nemohli být vzýváni a modlářství by se nemohlo rozšířit natolik, aby jejich mrtvá těla, kosti a hroby byly pokládány za svaté a mohly tak sloužit obchodu. Z toho je zřejmé, jak obrovské klamy dokáže vytvořit slepá víra. Slepá víra přežila i později u členů reformované církve, neboť i ti oddělili víru od lásky k bližnímu. Ten, kdo je odděluje, nemůže znát pravdu a vírou nazývá prostou myšlenku, že něco je tak či onak, aniž by pravdu vnitřně poznal. I pro takového člověka je neznalost ochranou jeho vlastního dogmatu. Dokud mu vládne neznalost spolu s přesvědčením, že teologické otázky jsou transcendentní, dokáže o nich hovořit a neprotiřečit si, ostatní přitom věří, že má pravdu a že jim rozumí…
     „Někdo si možná myslí, nebo se ptá: Může snad někdo vnitřně poznat pravdu, která by tvořila víru? To já nemůžu.“ Řeknu mu však, jak by mohl: Vyhýbej se zlům jako hříchům a jdi k Pánu a budeš znát pravdy tolik, kolik si budeš přát.“

     Zbývá ještě osvětlit poslední argument autora ZG, argument astronomicko – astrologický. Vzhledem k jeho významu je uveden v plném znění:

ZG.: Křesťanská víra je parodie na uctívání Slunce, víra ve které z něho udělali osobu, a nazvali ji Kristus a uctívali ho tak, jako původně uctívali Slunce. (Thomas Paine, 1737-1809)  Text RG pokračuje:

     Už od roku 10 000 let před Kristem překypuje historie nápisy  a svitky, odrážející lidskou úctu a obdiv ke slunci. Je lehké to pochopit proč, když s každým ránem to slunce vyjde, přinášejíc světlo, teplo a bezpečí, chránící nás před chladem a slepotou, dravci zaplněnou temnotu noci. Lidé zjistili, že bez něho by nerostlo obilí, a život na planetě by nepřežil. Tyto vlastnosti udělaly ze Slunce nejuctívanější objekt všech dob. Podobně lidé dobře poznali hvězdy. Sledování pohybu hvězd jim umožňovalo poznávat a předpovídat události na dlouhá časová období, jako zatmění nebo úplněk. Hvězdná seskupení se katalogizovala, a dnes je známe jako souhvězdí.

Proč sluneční bohové mají právě tyto vlastnosti?!
Proč panna a proč 25. prosince?
Proč byli 3 dny mrtví a následuje zmrtvýchvstání?
Proč 12 učedníků či stoupenců?


       Kříž zvěrokruhu je jeden z nejstarších pojmů lidské historie. Zobrazuje Slunce, jak obrazně prochází skrze 12 hlavních souhvězdí v průběhu roku. Také zobrazuje 12 měsíců v roce, 4 roční období, slunovraty a rovnodennosti.
Pojmenování “zvěrokruh“ souvisí s tím, že souhvězdí byla polidštěna, personifikována, jako osoby, nebo zvířata. Jinými slovy, rané civilizace Slunce a hvězdy nejen sledovaly, ale jim i připisovali vymyšlené příběhy, popisující jejich pohyby a vztahy. Slunce s jeho životodárnou a ochrannou povahou bylo personifikované jako výraz neviditelného stvořitele a boha. Bylo známo jako “ Boží slunce“, světlo světa, spasitel lidstva. Tak jako 12 souhvězdí představovalo zastávky na božské cestě slunce, a bylo pojmenováno podle přírodních úkazů v daném období. Například Vodnář, nosič vody, s kterým přišly jarní deště.


        Hvězdou na východě je Sirius. Je nejjasnější hvězdou noční oblohy, kterou je 24. prosince vidět v linii se třemi hvězdami Orionova pásu. Tyto hvězdy se dnes nazývají stejně, jako v dávné minulosti: Tři Králové.


        Tyto čtyři hvězdy, Sirius a Tři Králové společně ukazují na místo východu Slunce 25. prosince.


      
       Jsou hojné historické záznamy a odkazy lidí respektujících a uctívajících Slunce. A je velmi jednoduché pochopit proč. Když každé ráno Slunce vychází, přináší světlo, teplo a bezpečí lidí před chladem, slepotou, predátory, kteří se skrývají pod rouškou noci. Lidé pochopili, že bez něj nevyroste úroda a život na planetě by neměl šanci přežít. Tyto skutečnosti dělají Slunce nejuctívanějším objektem všech dob. Taktéž si byli vědomi velmi dobře hvězd, jejichž sledování jim umožnilo rozpoznávat a předvídat události, které se přihodí za delší časové období, jako je třeba zatmění nebo úplněk. Vznikly soupisy hvězdných seskupení, které dnes známe jako souhvězdí.
Dřívější civilizace Slunce a hvězdy jen nenásledovaly, zosobnily si je s přizpůsobivými mýty, popisujícími jejich pohyby a vztahy. Slunce, které dává život a zachraňuje hodnoty, bylo zosobněno jako vzor nikdy neviděného stvořitele – Boha. Boží Slunce, Světlo světa, Spasitel lidského druhu. 12 souhvězdí reprezentuje místa na cestě Božího Slunce. Jejich jména většinou zastávají faktory přírody, které se dějí v daném období. Jako např. Vodnář = posel vody, který přináší na jaře deště.
Panna Marie je  souhvězdím Panny také známé jako  Virgo.



       Virgo je v latině panna, je také známo jako „Dům chleba“ a podoba souhvězdí je panna držící snop pšenice. Dům chleba a snop pšenice reprezentují srpen a září – čas žní. Ve skutečnosti  Betlém znamená dům chleba. Betlém je tedy odkazem na souhvězdí Virgo, místo na nebi, ne na Zemi.
      Je zde další zajímavý fenomén souvisící s 25. prosincem, či zimním slunovratem. Mezi letním a zimním slunovratem se dny zkracují a ochlazují. Z pohledu severní polokoule se Slunce pohybuje na jih, zmenšuje se a je stále slabší. Zkracování dnů a zánik s příchodem zimního slunovratu symbolizovalo naším předkům smrt. Byla to smrt Slunce. A 22. prosince byl ústup Slunce úplný. Po dobu 6-ti měsíců se Slunce pohybovalo více a více na jih, když dosáhlo nejnižší bod na obloze. Tu se stává zajímavá věc. Slunce se přestane, alespoň viditelně  pohybovat po dobu tří dnů. Během této 3-denní pauzy Slunce setrvává blízko souhvězdí Jižního kříže.



        A potom, 25. prosince se Slunce pohne o 1 stupeň směrem na sever, aby přineslo delší a teplejší dny a nakonec jaro. Proto se říkalo, že Slunce zemřelo na kříži, tři dny bylo mrtvé jen, aby bylo vzkříšeno, či znovu zrozeno.  Proto Ježíš a další sluneční bohové sdílejí koncept 3-denní smrti a vzkříšení.
      Avšak ono „zmrtvýchvstání“ Slunce se slaví až v den jarní rovnodennosti, neboli Velikonoc - o poslední velké noci. To proto, neboť během jarní rovnodennosti Slunce oficiálně přemohlo zlo temnoty, když se den stane delším než noc a projevují se blahodárné účinky jara.
       Pravděpodobně nejjasnější ze všech astrologických symbolů kolem Ježíše je oněch 12 učedníků. Přestavují 12 souhvězdí zvěrokruhu, s nimiž Ježíš, jakožto Slunce, cestuje.
Popravdě, číslem 12 je naplněna celá Bible...Zpět ke kříži zvěrokruhu, obraznému životu Slunce. Nebyl to jen umělecký výraz nebo nástroj na sledování slunečního pohybu. Byl to také pohanský duchovní symbol, který zjednodušeně vypadal takto:




         Protože Ježíš představuje Slunce. Syna Boha, Světlo světa, pozdvižený zachránce, který přijde znova. Jako to dělá každé ráno, s hrdostí Boha, který chrání před silami Temna a rodí se znovu každé ráno a můžete ho vidět v oblacích, nahoře v nebesích, s korunou z trnů - neboli "paprsky slunce".

Tyto, výše uvedené astrologicko - astronomické skutečnosti pro odpůrce existence Ježíše, samotného Boha, představují hlavní, nejdůležitější argumenty jeho popření. Ale nejsou naopak právě důkazy Jeho existenci stvrzujícími? Pohlédněme na ně rovněž očima souvztažnosti:
        Souhvězdí Panny, známé také jako Virgo, či Dům chleba, v duchovním smyslu je souvztažností „panny“ –  s církví jako nevěstou, která chce být spojena s Pánem, miluje pravdy, protože jsou pravdivé, žije podle nich, a proto nastává spojení těmito pravdami.
Dům je symbolem nebeského dobra…
Chléb jako základní potrava a symbol výživy vůbec, představuje všechno duchovní a nebeské, co vyživuje duši. Je tedy symbolem dobra lásky a pravdy víry a v nejvyšším smyslu je jím Sám Pán, jako zdroj těchto nebeských hodnot. Proto Pán řekl, když podával chléb při poslední večeři: „…Vezměte a jezte, to je tělo mé.“ Mat 26, 26 (Pohledy do tajemství Bible str.41, 61, 136)

Po celé věky lidé hleděli v úžasu na noční hvězdnou oblohu uchvácení její nezměrnou majestátností a krásou. Byla vždy inspirací ke kladení otázek o světě o jeho Stvořiteli, o tom, co člověka přesahuje a jaké je jeho místo v tomto nezměrném prostoru. Technická revoluce a rozvoj vědy málem vytlačily Boha nejen z našeho světa, ale i z našeho života. A s tímto snad zákonitě, světly  ulic, silnic a měst jsme zastínili oblohu do té míry, že mnozí lidé za svého života její nezměrnou, nekonečnou nádheru nikdy nespatřili a neužasli nad ní a nepocítili ten mrazivý, ale krásný pocit posvátnosti a nevydechli pod tímto Stvořitelovým dílem „Ách Bože“.
 
A je s podivem, že za ta staletí jsme nebyli a nejsme dosud schopni  uvědomit si, že to, co se děje na obloze neposkytuje jen orientaci v čase orby, setí, žní a zejména není astronomicko-astrologickou parodií, ale že hvězdy i celá souhvězdí na noční obloze a slunce na obloze denní nám, lidem žijícím na planetě Zemi, předvádějí neuvěřitelné, ohromující a samotným Bohem inscenované, k pokoře inspirující  představení:  Betlémskou hvězdu, Tři krále, narození Ježíše, jeho cestu světem provázenou 12. apoštoly, smrt ukřižováním a Jeho zmrtvýchvstání. Předvádějí nám tento biblický příběh rok za rokem, po celé věky. Ohromující poznatek. Samotné hvězdy před našima očima takto oslavují Krista, vyjevují Boží slávu a nám, lidem, tak nejen stvrzují pravost tohoto biblického příběhu ale i existenci milujícího, moudrého Boha.

Ne, nic se neděje náhodně. Náhoda nemá žádný vliv na pohyb planet, hvězd ani souhvězdí. Ten vždy směřuje z duchovního světa do světa hmotného, nikoli naopak. Tak tomu je i v tomto případě. Sundejme roušku z očí a pohlédněme na další skutečnost vidoucíma očima díky zjevení, které dal Pán,  prostřednictvím E. Swedenborga světu:

       „Božství od Pána se v nebi nazývá Božskou pravdou… Tato Božská Pravda  vplývá do nebe od Pána z jeho Božské Lásky… Božská láska a z ní pocházející Božská Pravda se k sobě mají jako teplo a světlo ze slunce v tomto světě: láska odpovídá teplu slunce a pravda z ní pocházející odpovídá světlu ze slunce. Podle souvztažnosti teplo označuje lásku a světlo označuje z ní plynoucí pravdu.
To nám ukazuje, jaká je Božská Pravda plynoucí z Božské Lásky Pána:  tedy, že je to ve své podstatě Božské dobro spojené s Božskou Pravdou, jež díky tomuto spojení oživuje vše v nebi, stejně jako ve světě sluneční teplo spojené se světlem dává plodnost všemu na Zemi, jak se děje na jaře a v létě…“ (E. Swedenborg, Nebe a peklo, odst. 13)

       Slunce, o kterém máme dnes tolik odborných fyzikálních informací, se pro nás stalo všedním objektem. Zůstane jím i nadále, pokud poslední argument ZG. týkající se slunce budeme  parafrázovat prostřednictvím souvztažnosti?
  
     S Pánem v přírodním světě souvztaží Slunce. Teplem a světlem slunce připomíná se nám, lidem, Pán Svou Božskou láskou a Božskou pravdou, kterou nás, dobré i zlé, obdarovává s každým novým dnem, přemáhající síly nočního temna.  Připomíná  se nám  nad  oblaky s královskou korunou – jež tvoří "paprsky slunce".

        Je třeba dodat, že „temno“ je v duchovním smyslu synonymem zla; zatímco „koruna“ ve Slově znamená moudrost, protože moudrost je to nejvyšší u člověka a ta jej korunuje. To symbolizuje i královská koruna, neboť "králem" ve Slově, v jeho duchovním smyslu je Božská Pravda, ze které vychází veškerá myslitelná moudrost. (J.S.Mařík, pohledy do tajemství Bible, str. 215, 77)

Jsme významem těchto poznatků překvapeni, nebo je považujeme za bezcenné a uložíme je tam, kam ukládáme nepotřebné?
                                                                
                                                                      *

Literatura:
Jan Samuel Mařík: Pohledy do tajemství Bible
E. Swedenborg: Nebe a Peklo,  překlad Mgr. Lenka Máchová
E. Swedenborg: Nebeské město, překlad Mgr. L. Máchová
E. Swedenborg: O Písmu svatém, překlad Lenka Valešová
E. Swedenborg: O Pánu a víře, překlad Mgr. L. Máchová

Peter Joseph:  DVD ZEITGEIST Film, který změní váš pohled na svět!!!
odkaz:
http://www.youtube.com/watch?v=WfWAAPL1foY&feature=related

Děkuji za podnětné připomínky skvělé překladatelce Swedenborgova díla
paní Mgr. Lence Máchové.
Autor příspěvku blogu: Roman Kočur