... nebo se třeba jen podělit o to, co je při čtení Swedenborga zaujalo, v čem by rádi znali názor druhých...

pátek 7. listopadu 2014

Od Jana Amose Komenského k Emanuelu Swedenborgovi

Motto: Moudrost, v níž je smířené srdce s rozumem,
věda s náboženstvím, je snem a nadějí Slovanů
již od prvních věrozvěstů Sv. Cyrila a Metoděje.
E. Páleš Dějiny angelologie2


 Tam, kde se nachází zdroj silného duchovního světla, jehož síla by přispěla ke zduchovnění člověka a lidstva a posílila jeho vědomí o nesmrtelnosti duše, tam se o to silněji soustřeďují síly zla ve snaze toto světlo uhasit. Můžeme to spatřit při pohledu do naší historie, kdy první paprsky světla k nám pronikly s příchodem Věrozvěstů Sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu roku 863. Působili zde úspěšně, nebot vedli kázání i vyučování bratří Slovu ve staroslověnštině. Odtud k J. Husovi a husitství paprsky světla sílily až k bitvě na Bílé Hoře, aby poté byly v českých zemích zadušeny v průběhu kruté protireformace.  
Na dvě stě tisíc, evangelíků, protestantů a bratří Jednoty spolu s J. A. Komenským muselo r. 1620 po bitvě na Bílé hoře opustit tento sen obnovy Kristovy církve, národ i vlast, pokud chtěli zůstat živí a v pravdě.
Jsem členem oné církve, píše Jan Ámos Komenský, která už po tři století od Husových časů, přestávajíc na službě svému Bohu v duchu a v pravdě, nesnažila se přít se s jinými o výsadu pravdy. Mlčky přihlížela k potyčkám druhých a toužila po tom, aby Bůh sám dal zvítězit svému světlu nad temnostmi a pravda posléze porazila bludy…(J.A.K. o sobě 188 Judicium de regula Fidei , 1658)
Jsem duchovní, ale nemohu uvěřit ve spasení z pouhé milosti, bez zásluhy. K čemu by nám pak byl rozum, vůle a svědomí? Přikládám člověku na tomto světě mnohem větší úlohu. AM124
Jako vějička prosívá na mlatě obilí a odděluje plevy od zrn, tak lidé musí v sobě zavrhovat omyly a chyby. Kázal, že ubohý je ten, komu poroučejí dogmata, a že filozof má z lásky k pravdě zamítnout i vlastní chybné názory. (Anděl míru174, Vějička moudrosti)
Čeho se dopustili, mýlili se snad, když se domnívali, že oni, Jednota bratrská jsou tou pravou církví Kristovou?, ptal se v oné hrůzné době, když po bitvě na Bílé hoře jezuité naléhali na Ferdinanda, aby využil příležitosti i moci a jednou provždy vyhladil národ, který se už víckrát zvedl k odboji. Jejich nenávist se obracela především proti těm, kdo mohli mít na lidi největší vliv, proti evangelickým kněžím. Když započaly soudy také na Moravě, rozhodl se Komenský utéci dál, až do Brandýsa nad Orlicí, kam ho pozval Karel ze Žerotína.
Poté, co se dozvěděl, že do Přerova vtrhli Španělé a jeho žena a obě děti zemřely na morovou nákazu, sahala bolest do hloubky jeho duše a probouzela v něm novou citlivost. Proč je život tak špatný? ptal se. Je opravdu český národ předurčen k vyhlazení? Ale jaké špatné viny se dopustil, že je mu přisouzen tak nemilosrdný osud?
Když se přiblížilo nebezpečí vpádu císařských vojsk, odcházel na přání pana z Žerotína do srubu pod Klopotským lesem, o němž lidé nevěděli. Přijímal rád, když se mohl občas vzdálit do samoty. Dávat najevo ustavičnou odevzdanost, když mu v nitru hlodala nenasytná bolest, to stálo mnoho přemáhání. Uznával za svou povinnost dodávat odvahy druhým, ale vůči sobě měl odvahu být bezohledně pravdivý. Proto se té samoty lekal – a zároveň ji vyhledával. V tom opuštěném dřevorubeckém srubu  mohl stanout tváří v tvář nelítostnému protivníkovi - sobě samému.
Tam si připomínal z Janova evangelia: „Ano, přijde čas, že všeliký, kdo vás mordovati bude, domnívati se bude, že tím Bohu slouží.“ Ta předpověď se v Čechách po Bílé hoře splnila doslova. Lupiči sloužili nebi vraždami. Izaiášův národ byl také v otroctví… Ale prorokův hlas nepoklesl a zněl pevně, když obviňoval osud za neskonalé útrapy, i když přese všechno zahlížel v budoucnosti vítězství spravedlnosti. Být Izaiášem českého národa? Smí si uložit tak obrovité poslání? Cítil se rozpolcen. Svůj nový spis nazval „Truchlivý“. Nebude Izaiášem, ale Truchlivým a vypoví aspoň za sebe i za druhé bolest nespravedlivě odsouzených. AM71
Horoucí láska k vlasti tak přemohla náboženskou úctu. A její zoufalství se obrací proti nebi s plamennými výčitkami:
Na všecky strany zle: ukrutný, krvavý meč hubí mou milou vlast, zámkové, hradové a pevná města se dobývají, městečka, vsi, krásní domové a chrámové se plundrují a pálí, statkové se loupí, dobytkové zajímají a hubí, nebohý lid se sužuje, trápí, po místech i mordují a zajímají. Nebo rozliční šílení národové již na čtvrtý rok na nás se jako oblakové shánějí a ještě k upokojení žádné není naděje, tak že brzy všecko v poušť obráceno bude… Summou, nepřátelé žíznící krve naší do těsna nás ženou, nýbrž již vehnali, a z našeho pádu plesají, a daří se jim čím dále tím lépe, co jen naměří, jde jim všechno štastně… Všecka naděje i ta, kterouž sme k Bohu až dosavad měli, nám klesá a klesá.
…Já již jináč nevím, než že jsme posavád v hrubém omylu stáli, sebe a pravou Kristovu církev, onyo za bludné křesťany drževše, nebo Bůh mezi námi a jimi rozdíl ukazuje: k nim se zná, nás pak zamítá.  Voláme-li, neslyší a slyšet nechce. . . zatvrdil se proti nám, stíhá nás, morduje a nešanuje . . . zacpává si uši před modlitbami našimi. Nedbá o nás, je mu v nebi dobře...
(Truchlivý díl I. Veškeré spisy J.A.K. sv. XV)
Zaslechl už někdy Bůh tak rozhořčená lidská slova? V této vypjaté situaci, kdy se pře on, Truchlivý, s Rozumem a Vírou, nechává do sporu vejít samotného Krista. Ani jemu se nebojí vyslovit svou beznaděj. Jako odpovědi vkládá Kristu do úst věty proroků Starého zákona a Joba: Kdo jest to, kdo zatemňuje radu řečmi neumělými (Job. 38,2) Kdo se to proti Všemohoucímu staví a odpovídá Bohu silnému tak pyšně? Tak-liž tě jalo srdce tvé, neužitečný člověče? Tak-liž blikají oči tvé? (Job 15,12)… Já jsem Hospodin, kterýž, co chci, to činím, na nebi i na zemi, v moři i všech propastech. (Žalm 135,6) … U mne zajisté jest moudrost a síla, u mne jest rada a rozumnost. Bořím-li já, kdo bude zase stavěti? Zavírám-li já, kdo otevře? Já rozmnožuji národy a hubím je zase….(Job 12,21)
(Truchlivý díl I. Veškeré spisy J.A.K. svazek XV.)
Nedokázal však vložit Kristu do úst odpovědi hodné jeho božské, nekonečné moudrosti a lásky. Jak by mohl Bůh netrpět oním běsněním zla, které světu přivodili ti, které učinil svobodnými, které stvořil k obrazu svému? Jan Amos vnímal ten rozpor mezi nekonečnou Boží láskou a krutostmi tohoto světa. Je Bůh zodpovědný za jeho stav? Chyběla tu odpověď samotného Krista. Komenský v hloubi duše pociťoval, že Bůh brzy opět vstoupí do dění tohoto světa. Navazuje tak na reformační myšlenku živého hlasu evangelií: živý Bůh může po staleté odmlce opět živě a do současnosti promluvit. Není snad on sám jeho nástrojem podobně jako proroci starého zákona?
Počátkem roku 1632, kdy saská protestantská vojska obsadila Prahu a část Čech, a kdy se proto začali evangeličtí exulanti vracet do vlasti, rozebírá Komenský náboženské, mravní a sociální příčiny úpadku evangelické církve v tomto spisu, který nazval „Haggaeus redivivus“,  a vyzývá je aby se zbavili nedostatků, za které byli tak přísně potrestáni…
V  III. kapitole tohoto spisu nazvané - Kde se bludové v církvi berou - Komenský píše:
1.  Předně, když lidé, na zákon boží zapomínajíce, bez něho býti sobě zvykají…
2. Kdy se lidé od zákona k nějakým postranním viděním a zjevením obracejí, snadně v blud         ubíhají…               
3.  Když zákona sic užívají, k zákonu však něco připojují a za pravidlo sobě berou, jako filozofii a lidské nějaké důmysly o čemž apoštol dí: Hleďtež, aby vás někdo nezklamal moudrostí světa, uče podle ustanovení lidských a ne podle Krista….
4.  Zarážejí se bludové i tak, když se lidé do teologie a do Písem zlým úmyslem dávají, totiž, aby uměli nětco. Cíl ovšem Písem nejpřednější jest abychom z nich porozumívajíce, že Hospodin je Bohem a že není jiného kromě něho, samého se báti jeho, samému sloužiti, v samého věřiti a skrze tu víru v něho věčného života očekávati se učili…
5.  Někteří zákon čtou, zapomínají však Boha na pomoc vzývati, aby Ducha svatého jim k otvírání smyslu Písem ssílal, než spoléhají na svůj rozum, že jím kudy chtí, proniknou…
6.  Jest i tato příčina bludu v církvi, že někteří na tom, co jím i jiným k spasení věděti potřebí, nepřestávajíce, vysoko se do lecjakých spekulací pouštějí, a pomoci k tomu z Písem hledajíce, tak i jinak jich k smyslům svým natahují….
7.  U příčině jest také mudrování strany termínů, kteréž někteří bujní, chlubní a v novostech se kochající, rádi vymýšlejí, aby zvláštního nětco měli…
8.  K bludům velmi napomáhá toto, že se často do teologií a v věci svaté lidé bázně boží nemajíce dávají…
9.  Bludové  drží se církve proto, že se obyčejně teologii učíme ne od Boha, než od lidí, ne z biblí, než z kněh lidských. Psáno, že všichni učení budou od Boha, dí Kristus, a takť býti má a musí, aby víra naše nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci boží…
10. Naposledy, vášně lidské nejednou překážejí, aby někdo pojatého scestného smyslu poznati nemohl neb poznaje pustiti nechtěl… (Vybrané spisy J.A.K. svazek VI - Znovu oživlý Haggaeus)

 Poté, když Komenského anglický přítel Samuel Hartlib nechal bez jeho vědomí v roce 1636 vytisknout spis „Předchůdce vševědy“, přicházely mu houfně z různých zemí posudky, většinou příznivé. Našli se ale i takoví lidé, píše Jan Amos ve svém Slovu k čtenářům,…kteří veškeré pansofické záměry uvedli do velkého podezření a stále opakovali, že to bude nebezpečná směsice věcí božských a lidských, teologie a filozofie, křesťanství a pohanství, světla a tmy…podali na mne veřejnou žalobu, takže jsem se musel zodpovídat nejen před synodou, nýbrž napsat i spis – „Objasňování pansofických pokusů, určený pro potřebu posuzovatelů.“
V listě posuzovatelům pak píše:
1. Píše se, že matka oněch sedmi synů, mučedníků u Machabejských, takto je oslovila: „Milí synáčkové, nevím, odkud jste se vzali v mém životě. Stejně též nevím, kdo vám dal ducha a duši a kdo vám dal život. Jednotlivé vaše údy jsem nespojila já, nýbrž sám stvořitel světa, který způsobil, že se lidé rodí, a který je původcem vzniku všech věcí“ (2. Mach.   7, v.22,23)
Něco podobného mohou prohlásit o plodech svého ducha i ti, kteří sebe i všechno, co učinili, zbožně odvozují od Boha a jemu zase v největší pokoře to podávají zpět jako oběť. Uvědomují si totiž, že to, co se děje správně, neděje se tak proto, že oni jsou původci, nýbrž že je to Bůh, který vynalézá všechny cesty vědění a předává je – a to prostřednictvím lidí, které si vyvolí….
2. Je však třeba věřit, že Bůh nedává příkazy jen tehdy, mluví-li z nebe a výslovně přikazuje, co si přeje, aby se stalo, tak jako mluvil k svým prorokům, ale též tak, že člověka vnitřně osvěcuje a zevně mu poskytuje podmínky, aby mohl provádět jeho rozkazy (I. Reg.17, v.4a 9) To může pozorovat každý ve věcech největších i nejmenších, kdo je s to poznávat stopy božské prozřetelnosti a dát se jí vést.
3. I já, třebaže jsem nemenší ze všech, pociťuji, jak ona podivuhodná moudrost našeho Boha mocně zasahuje do všeho a všechno náležitě řídí, takže musím přiznat, že cokoliv se kdy užitečného vymyslí, není to naším dílem, ale dílem božím. Proto, jestliže povstanou zlovolní lidé, aby napadali mě a mé činy, které se ve mně zrodily z Boha, třeba se utěšovat, že nevedou svůj spor natolik se mnou, jako spíše s Bohem. (Vybrané spisy J. A. Komenského sv. VIII)

Na pozvání anglických přátel (Comenians) i několika členů anglického parlamentu připlouvá Jan Amos 21. září 1641 do Londýna. Vytváří a zaznamenává zde pro ně plány do budoucna: Catalogus operum elaborandorum — Katalog děl, která mají být napsána.  V roce 1642 pro své anglické přátele shrnul návrhy na reformu výchovy  do „Via lucis“. (Dílo vyšlo tiskem až r.1668)
Pojetí vzdělání v souvislosti s jeho sociální funkčností má u Komenského ovšem kořeny v tradici české reformace od husitství, zejména v tradici Jednoty bratrské, jak svědčí už jeho spis „Haggeus redivivus (Oživlý Haggeus)“. Komenský však neprožíval jen skutečnost nesnadného vývoje českého národa za třicetileté války, nýbrž řešil problémy sociálních celků – rodiny, národa, církve, státu, jakož i otázky vývoje jednotlivce, na nejširším základě nápravy všech věcí lidských. Pro takové rozpracování hierarchie cílů je bezesporu významným mezníkem spolupráce Komenského přátel v Anglii, kteří v čele se Samuelem Hartlibem byli přívrženci revolučního parlamentarismu. Usilovali o reformu škol, aby jejich obsah a metody byly vedeny v soulad s pokrokem měšťanské společnosti cromwellovské Anglie a rozvoje vědy. Pracovali pro vzestup úrovně vzdělání v těsné spojitosti s politickým životem a jako stoupenci F. Bacona, iniciátora snah o integraci vědy, vítali nejen reformy Komenského, nýbrž i jeho pansofii a už v korespondenci podněcovali Komenského k tomu, aby ji uplatňoval široce sociálně.
                V situaci revoluční Anglie se tak aktualizoval odkaz české reformační demokratické tradice. Zřetel k soudobému společenskému dění se smělými i kulturními plány parlamentní opozice v Anglii vedl Komenského v jeho úvahách k tomu, že o problémech univerzálního pansofistického vzdělávání všech začal uvažovat důsledněji z nejširšího hlediska univerzální nápravy celé lidské společnosti. Strukturu plánovaného pansofického díla zaměřil nově tak, že se pansofické vzdělávání stávalo prostředkem komplexního řešení základních otázek celé světové společnosti. (Vybrané spisy J. A. Komenského,  Stručný nástin porady, předmluva D. Čapková )

Proč Komenský upřednostňuje právě Anglii, jejíž duchovní život poznal za svého pobytu v Londýně? Pochopíme to z části textu jeho „Napomenutí církvím, zejména církvi anglikánské, zbožně znepokojené o nejlepší způsob církevního zřízení“, jehož text vznikl dva roky po Cromwellově smrti, kolem roku 1660, tedy po necelých dvou desetiletích od své první návštěvy Anglie .
Jan Amos Komenský píše:
Čl. 54 Ty, církvi anglikánská, jsi za našeho věku opravdu město ležící na hoře, které skryto nemůže být. (Mat. 5, 14), poněvadž je ozařuje co nejskvělejší světlo světa, Kristus; u vás se na svícnech vystavuje tolik rozžatých světel (knih hluboké moudrosti duchovní), že tak mnoho křesťanských národů si vypůjčuje světlo od vašeho světla, čtouce vaše knihy a o závod je překládajíce do svých jazyků…
Čl. 55 Řekl jsem,  že prostředků pro dokonalejší reformaci máte po ruce více než jiní;  neboť  u vás již po celé století byly zavedeny úvahy o všech tajemstvích království Kristova a byly vydány knihy všeho druhu…
Čl. 57 K tomu zvou i vhodné příležitosti, jakých jste neměli za celé ono století a jakých dosud nemá žádný národ křesťanský. Neboť u vás se již uklidnily poměry donedávna bouřlivé, navrátil se klid, byla vrácena státu jeho slavná hlava, ke společnému blahu svorně spolu pracují otcové vlasti, lid sám pomáhá vřelými tužbami a sousedé ze všech stran vám přejí zdar…( Vybrané spisy J. A. Komenského sv.VI.)
Když se schylovalo k občanské válce v Anglii, využil Komenský nabídky nizozemsko-švédského zbrojaře Ludvíka de Geer, aby pracoval pro švédské školy, a odjel nejprve do Nizozemí. Tam se v červenci 1642 setkal na zámečku Endeest u Leidenu s významným filozofem René Descartem. Během čtyřhodinové vzájemné rozmluvy řekl Jan Amos Descartovi: mám stejný odpor k dogmatům jako ty.
 Pak se vydal k osobnímu jednání do Švédska, kde byl přijat i královnou Kristinou, jež se učila latinsky podle jeho Dveří jazyků, a kancléřem Axelem Oxenstiernou. Na podzim roku 1642 se i s rodinou usadil v Elbinku (Elblągu) . Bylo to kompromisní řešení; město tehdy patřilo Švédům a bylo odtud blíže do polského Lešna, kde bylo středisko českobratrské emigrace. Podle představ svých švédských příznivců a podporovatelů se měl Komenský v Elbinku věnovat práci na soustavě jazykových učebnic pro švédské školy. Tato práce však postupovala kupředu pomalu a s obtížemi, protože Komenskému ležely na srdci více práce spojené s projekty pansofickými a s jeho anglickými přáteli. Proto je toto období provázeno vzájemným přesvědčováním, co je v dané chvíli důležitější, zda učebnice, či pansofie. A tady byl samozřejmě Komenský proti mocnému zbrojaři, za nímž stála švédská velmoc, v nevýhodě.
Nicméně tu vznikl zásadní spis Nejnovější metoda jazyků, aplikace Komenského didaktických zásad na vyučování jazykům. Podle zásad vytyčených v tomto spise zpracovává Komenský v Elbinku třístupňovou soustavu učebnic, Vestibulum (Předsíň), Januu (Dvéře) a Atrium (Síň). Přepracoval pro ni své dřívější verze Vestibula a Januy a připojil k nim na každém stupni slovník a mluvnici. Tato soustava vycházela opět (jako už předtím Dvéře jazyků) z požadavku souběžného učení jazyku i věcem: nejnižší stupeň (Vestibulum) měl přinést první seznámení s jazykem, druhý stupeň (Janua) měl naučit pojmenování vybraného souboru věcí (Komenský jej v souladu s dobovou praxí nazývá nomenclatura rerum – názvosloví věcí) a základním vztahům, do nichž tato pojmenování v řeči vstupují; třetí stupeň (Atrium) měl naučit stylistické vybroušenosti. Jde tu o cyklický postup, každý stupeň probírá tutéž látku, avšak z jiných hledisek, na vyšší úrovni.
Souběžně, jak už bylo řečeno, pracoval Komenský na svých dílech pansofických, jež tu nabývají rozměru všenápravného. Optimismus a jas, které z pansofických projektů vyzařují (mimo jiné i díky pojetí vědění jakožto světla), se postupně přetavil v přesvědčení, že společnost je možno napravit, uvést do ideálních poměrů na základě osvěty a vzdělání ve všech potřebných věcech pro všechny lidi bez jakýchkoliv omezení. Vzdělání znamená poznání pravdy a znalost pravdy znamená základní předpoklad pro život v míru. Osvojí-li si tedy všichni lidé pravdu, odpadnou příčiny veškerých sporů jak mezi jednotlivými lidmi ve všech oblastech jejich činnosti, tak mezi církvemi a národy. K tomu ovšem musí pansofie vyložit všechno s takovou přesvědčivostí, že budou vyloučeny veškeré námitky. Komenský si vytyčil úkol vpravdě nadlidský, ve zjitřené válečné době byla pro něj vize mírového uspořádání společnosti v celosvětovém měřítku jistě velmi lákavá a není proto divu,  že mu tento úkol byl osobně bližší nežli sepisování učebnic. ( Text Muzeum Uherský Brod)

Při své hluboké víře byl Komenský naprosto přesvědčen, že rozpor mezi vědou  a vírou může býti jen zdánlivý, z naší nedokonalosti vzniklý. Jediný jest stvořitel všech věcí, Bůh, a proto stejnou řečí musí mluviti tři knihy boží, kniha přírody, kniha mysli a kniha Písem. Dále pak hovoří takto: Bůh stvořil svět i člověka. Ideje při tom nemohl vzíti odjinud než ze sebe sama. Člověk při svém tvoření nemůže bráti ideje odjinud, než ze světa kolem sebe neb z vrozeného obsahu své mysli. Ale tento svět zrcadlí jen ideje svého tvůrce, ideje boží. Mysl lidská byla stvořena rovněž Bohem. Má-li tak všechno za základ tytéž ideje, plyne odtud, že ve všem stvoření vládne všeobecný soulad, všeobecná harmonie. (Jan Amos Komenský ve světle svých spisů, uspořádal Josef Hendrich)

Proto byl přesvědčen, že Vševěda se se stane prostředkem pro všeobecnou nápravu věcí lidských. Ale není možno nebrat v úvahu, že Bůh dal člověku také svobodu k dobrému ale i zlému. Po celá staletí podnes není možno překlenout rozdílnost světa vědy a víry. Toto Komenského úsilí v té nesmírně těžké době ale vedlo také k plodům nápravným a mírovým.
V předmluvě ke knize »Jan Amos Komenský o sobě« Amedeo Molnár píše:…Nedělo se namátkou, nýbrž najisto volbou symbolicky záměrnou, jestliže se Komenský vlastně v celém časovém rozsahu své spisovatelské činnosti opět a opět obracel ke svým současníkům, bera na sebe podobu některého z proroků a promlouvaje nezřídka přímo jeho slovy...
A vykládaje jindy, proč se vůbec uvázal v práci, kterou pokládal, navzdory nepochopení a nepřízni svých nejbližších, za své dílo životní a nejdůležitější, totiž Poradu o nápravě lidských věcí, přiznal v předmluvě k Via lucis (1668), že se toho opovážil, protože mu ustavičně tanul na mysli sladký sen Jeremiášův »o podivuhodném obnovení církve, a to kvůli světu samotnému«.
V posledních létech života ovládla Jana Amose myšlenka eliášovská. Nebyla zcela neslýchaná, ale Komenský ji podivuhodně skloubil s programovým úkolem strukturální přestavby světa. Měl v ni vyústit vzestupný trend globálního společenského vývoje, třebaže zároveň měla lidstvo oslnit jako divoucí div a dar…
Od srpna do listopadu 1666 se Jan Amos zmítal nejistotou, zda se má veřejně prohlásit Eliášem posledního věku a ozřejmit, jak míní vykonat »povinnost svou eliášovskou«, anebo rezignovat: Nebylo-li by skromnější tobě starci a umříti majícímu kšaft raději psáti nežli se Eliášem dělati?
 K tomuto zaváhání, jemuž konec konců vděčíme za vyzrálou zpověď v Unum necessarium (Jedno potřebné), přiměla Komenského souhra okolností, kterou se právě na podzim roku 1669 cítil zavalen. JAKOS 11,12 
Lze se podivovat nad tím, že počal sebe časem vnímat jako jednoho z proroků této kruté doby? Vždyť velmi silně pociťoval, že je nástrojem k dílu, které tvoří nikoli on, ale Bůh. Dokládá to i jeho dopis   z 18.dubna 1669 z Elbinku adresovaný jeho švédskému ochránci, zbrojaři Ludvíku De Geerovi. V dopise píše:
Vznešený ochránce, vzácný pane! ... Přiznávám, že Ti jsem znovu zavázán, třebaže jsem dosud nevyvázl ze staršího závazku. Dosud nemám, čím bych splatil, kromě slov vděčnosti. Čin bude následovat tehdy, kdy bude chtít Bůh, byť ne tak rychle, jak chtějí Ti, kteří naléhají na urychlení díla. Není dosud nikoho, kdo by rozuměl, kam ty věci směřují. Ani já jsem dříve nepostihoval pravý důvod díla, které tvoří Bůh. Ale den ode dne je mi dopřáváno prohlédat lépe: konečně vidím, že vše přesahuje nejsmělejší naději, a že budeme-li shledáni hodnými, nebudou před námi ukryty stezky světla, jež stále více odhaluje Otec světel. Jeho vedení až dosud následuji a jsem rozhodnut následovat i nadále. Pravím následovat, nikoli předbíhat, což bych činil, kdybych předbíhal příležitosti, jež mi skýtá prozřetelnost boží a jež mi bude skýtat, jak dostatečně vidím, měrou ještě hojnější.
Povím to zkrátka, můj ochránce: není dosud čas, abych svá díla buď vydal, anebo k vydání připravil. Důvod slýchává ode mne jen ten nebo onen z mých důvěrných druhů, a snad ani těmto jej neuvedu dost přesvědčivě. Jinak si obvykle stěžuji na svoji pomalost: je-li komu dáno chrlit knihy, mně že to dáno není, avšak to že je mi dáno – velebím dobrotu boží, která tu nepohrdá jako nástroje užívat mé nedostatečnosti; chtít psát taková díla, která přetrvají, to jest aby vše, co napíši, silou pravdy, světlem řádu a užitečností k obecnému prospěchu stálo nade vší sofistikou a závistí….
…Světu nadchází podivuhodná proměna, všechno se připravuje k znovuzrození, a když Bůh dopřává vidět, kterak by se zde mohlo pomocně sloužit jeho prozřetelnosti, je po zásluze třeba dát pozor, abychom předbíháním příležitosti neuvedli věc samu spíše ve zkázu, místo abychom jí dopomohli kupředu. Nyní boří Bůh u národů a kmenů to, co se mu nelíbí, aby připravil cestu pro lepší.
Nechme Ho tedy bořit a své stavivo nezahazujme doprostřed rumišť. Přijde čas, kdy odklízení rumu nám ukáže zarovnané staveniště pro nové budovy. A tehdy bude vhodný okamžik, abychom vyšli ze svého úkrytu a přinesli na světlo to, co by sloužilo k obecné radosti a bylo přijato jako Bohem seslaná útěcha za dřívější stavbu…nesmíš nevědět o mé důvěře v Boha… (Vybrané spisy J. A. Komenského sv. VIII.)
V říjnu 1648 připomínal Jan Amos ve svém listě švédskému kancléři Axelu Oxenstiernovi, že husitství o sto let předešlo německou reformaci, a že český národ po celé století samojediný stál proti Antikristovi…
V díle svém nejvýznamnějším, Všeobecné poradě, mužům učeným, zbožným, vynikajícím…, aby je vyburcoval do společného boje proti všemu, co škodí světu a rozvrací jej, neboť cítí za něj odpovědnost, píše: Ejhle, já nejmenší ze všech vystupuji, maje touhu přinést novou pochodeň nebo alespoň nové jiskry k rozžetí nové pochodně… až příliš jsem si vědom své nepatrnosti… nejsem veden spoléháním na svůj důmysl, ale doháněn nutkáním svědomí…
A s posvátnou úctou psal titulní list díla: Všeobecná porada o nápravě věcí lidských čili Souhrnné zkoumání, jakým způsobem by se mohly všeobecné zhoubné zmatky konečně pochopit, zošklivit a vyvrátit, jak by se tak záležitosti celého světa daly uvést v klidný a utěšený stav.
První část, Pangersie, vytyčovala úkol a chtěla povzbudit k činům. Právě nyní se vyskytuje u mužů učených zvláštní úsilí, rodí se něco nového ve světě. Všude se vyskytují nové vynálezy… Lidské věci pořádají věda, náboženství a politika. Ale všechno je porušeno a zkaženo. AM183,184

Konec svého života, čtrnáct let, strávil v holandském Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic. Odmítl profesuru na Amsterodamské univerzitě, aby se konečně mohl v klidu a pohodlí věnovat práci na Všeobecné poradě o nápravě věcí lidských. Seděl nad čtyřmi tisíci stran svého obrodného spisu a propadal se do beznaděje. On, člověk pronásledovaný utrpením, chtěl zachránit svět; ale svět byl hluchý a nechtěl ho slyšet. Považoval to za nejkrutější ztroskotání svého života.
Tam se stýkal s lidmi, kteří si rovněž uvědomovali rozvrat církví a vyznávali svobodný poměr každého z lidí k boží moci. Velký význam pro něho mělo setkání s Belgičankou Antonií Bourrignonovou, které ve Francii hrozila hranice a proto uprchla do Amsterodamu.
 „Myslíte, sestro, že není žádná církev, která by se lišila od ostatních čistotou a upřímností?“ otázal se.  „Jestli je Bůh spravedlivý, zničí jednou všechny církve… Všude jsem našla pokrytce. Pravý křesťan má reformovat sebe – a ne církev.“
Společníkem mu zde byl například malíř Rembrandt van Rijn. Přinášel mu vždy klid a povznesení. Byl o hodně mladší, ale také už životem znavený a churavý. Mluvívali spolu.
„V jakého Boha ty vlastně věříš?“ zeptal se ho jednou Rembrandt. „Já nejsem členem žádné církve a do kostela nechodím. Ale ty jsi kněz. Jak věříš?“
                „Po celý život jsem pracoval v Jednotě bratrské. Ale sekt je už na světě tolik, že není pro ně ani dost jmen. A tak – překvapí tě to? – stal jsem se na stará kolena kacířem.“
                „Jak se člověk stane kacířem?“
                „Myslím, že nejlepší vztah k Bohu si vytvoří každý věřící sám, bez prostřednictví kněží a církví.“ AM204 kráceno

                V náboženství Komenského se v té době  stále více uplatňovala složka mystická. Přikláněl se k pietismu, tedy k hnutí, které budovalo na citu, nikoli na nauce; že život vpravdě křesťanský vede k přímému spojení s Bohem bez prostřednictví kněží. Podle důsledného pietismu byla by každá církevní organizace zbytečná, žádná by nebyla od Boha. S těmito pochybnostmi Komenský zápasil, stýkaje se se zástupci nizozemského pietismu, zejména s Antonií Bourignonovou.
Nebyl si zcela jist, zda podléhá jen slabosti stáří nebo prožívá kromě toho duchovní krizi. A jako vždycky, když se chtěl v sobě dobrat pravdy, začal psát knihu, která se svým důvěrným rázem zpovědi blížila charakteru Truchlivého. Nazval ji „Jednoho jest potřebí (Unum necessarium, vydáno 1668), totiž vědět, čeho je člověku třeba v životě, při smrti a po smrti, což zbytečnostmi unavený a jedinému potřebnému se uchylující stařec Jan Amos Komenský v sedmdesátém sedmém roce věku svého k úvaze předkládá.“ 
V kapitole I. a odstavci 17. píše: Jediné křesťanské náboženství, mající vůdcem onoho, jenž jest cesta, pravda a život (Jan 14, 6), jak se věří (a mělo by tomu jistě tak býti), onou svatou cestou Siónu od proroků slíbenou, tak přímou, že ani hloupí na ní nemohou zablouditi. (Iz. 35, 8) Jest jí však opravdu? Ach, běda, běda! Na celém světě se stěží najde jiný zmatenější labyrint, než je křesťanské náboženství (ve svém nynějším stavu), jest totiž tak mnohonásob rozmanité a na tolik sekt rozštěpené a dělí je tolik tisíc otázek o víře, a mínění o jednotlivých otázkách, a tolik bojů o těch míněních, že není nic na celém světě tak zmateného. A co jest ještě podivnější, nikde na celém světě není pro náboženské neshody tak trpké nenávisti, tak tvrdošíjných svárů, tak krvavých pronásledování a tak krutých trestů, ani tak hrozných válek.
V kapitole 10, odstavci 6 připomíná:
Nesmí se mluviti o pošetilosti, jestliže někdo důvěřuje v dobrou věc, a spoléhaje na Boha chtěl by a měl by odvahu volati na celý svět a celé lidské pokolení napomínati, aby zmoudřelo. Protože:                 I. všichni sedíme ve velkém divadle světa…
      II. My, celé pokolení lidské, jsme jedním potomstvem, jednou krví, jednou rodinou, jedním domem.
Přesvědčoval se v tom rukopise, že všechny rány osudu byly zkouškami, jimiž měl dospět k zralosti. Děkuji Bohu, který chtěl, abych zůstal po celý život mužem touhy… To znamenalo, že po celý život bažil po poznání pravdy, věčně nespokojen, nikdy neukojen. (Vybrané spisy J. A. Komenského sv. VII)
               
Na sklonku svého života, v poznámkách ke knize Křik Eliášův (Clamores Eliae), kterými chtěl ještě doplnit Obecnou poradu Jan Amos píše:… jménem božím zapovídám všechny sekty, jednoty, bratrstva, tovaryšstva kromě jediného Krista…
I svou milovanou Jednotu ukládal do hrobu: I ty, milá jednoto, posloužilas za dnů svých národu svému a připravila cestu jiným. Usni už ve jménu božím a dej místo velké jednotě, kterouž Pán shromáždí ze všech národů pod nebem… Pohlížel zřejmě do nejzazší budoucnosti a smiřoval se: Bůh boří malý dům, aby učinil místo většímu.“ AM 210
Tak silně věřil v počátek nové velké jednoty, kterou Pán shromáždí ze všech národů pod nebem, že nabádá svou milovanou jednotu ke spánku, v přesvědčení, že dozrává doba ke vzniku nové církve bez kněží a dogmat.
Odcházel ze světa zahrnut nevděkem. O nejzávažnější části jeho díla se vědělo jen z nenávistného pamfletu Maresiova. V 17. století, kdy se na něj takřka zapomnělo, napsal mladý německý filozof G. W. Leibnitz, na žádost Hesenthalerovu, báseň:
Blažený starče, jenž jsi občanem pravého světa,
který nám již v obrazech ukázala tvá péče,
ať svobodně s hůry zříš lidské věci i bláznivé spory
Či i tam k tobě dosahuje naše zlo,
Ať máš už před tváří Boží a v nebeském tajemství
Svou Pansofii, kterou ti země nepřála,
Nevzdej se své naděje: vždyť tvé dílo přečká tvou smrt.
Semena, která jsi zasel, padla v úrodnou prsť,
Potomstvo sklízí tvou žeň, která se již blíží.
Osud určitě splní tvé závazky.
Už svítá v tajích přírody, můžeme být šťastni,
jen jestli se ve své snaze semkneme v jedno.
Nadejde, Komenský, čas, kdy zástupy šlechetných budou
ctít, cos vykonal, ctít budou i sen tvých nadějí.“

Byl to ojedinělý hlas. Ačkoli Brána jazyků a Svět v obrazech se stále vydávaly, na autora se zapomnělo. Zapomnělo se už, že žil jako štvanec, jemuž často nezbylo nic než vratké doufání. A jen v českých a slovenských krajích skrývali lidé jeho Labyrint světa a ráj srdce nebo jinou knihu, četli je za zamčenými dveřmi a považovali je za poklad minulosti a příslib lepší budoucnosti, za něco, co posilovalo sladký sen o svobodě.
19. století, doba znovuzrození českého národa, přineslo konečně vědomí, koho jsme v J. A. Komenském měli.
 Franz Werfel v době Mnichova, 17. září 1938, necelé dva týdny do podepsání Mnichovské dohody, uveřejnil v Paříži delší článek „Co daly české země Evropě“. Vychází v něm z toho, že se lidé ptají: Kdo jsou ti Češi, za které se máme bít? Upozorňuje v něm na český národ jako na faktor rovnováhy ve střední Evropě a podává kritickou lekci z českých dějin. Vyzvedá zejména Karla IV., Husa, husitství a Komenského…
O duchovním poslání, které připisoval českému národu v předmluvě k německému překladu Bezručových Slezských písní napsal: „Husitství je nevyhladitelnou, i když po staletí potlačenou tvůrčí tradicí českého národa. Jeho význam je nesprávně chápán, a ještě více než to – je falšován. V žádném případě to nebyl výbuch dlouho potlačované nacionální nenávisti, za který bývá s oblibou vydáváno, ne, nebylo to nic jiného než to největší a nejčistší pozdvihnutí se k svatému životu, k němuž v pozdním středověku došlo.“
(Jiří Munzar: Franz Werfel a Čechy a české náměty v jeho díle (kráceno)

Švédský autor českého původu Vladimír Oravský s kol. autorů ve své knize, Kdo mě okradl o mého bratra, píše: Takzvaná Pražská škola byla též předmětem pilných debat po celém světě včetně Švédska, a pedagog Johanes Amos Comenius, který krátkou dobu bydlel ve Švédsku a setkal se zde s Kristinou I. Švédskou, René Descartem, otcem švédského industrializmu holandským Švédem Lois De Geerem, Axelem Oxenstiernou a Johannesem Matthiae Gthusem, zanechal zřetelné stopy i v našich švédských současných vyučovacích metodách. Na Lärarhögskolan ve Stockholmu je Komenského basreliéf s dlouhým pedagogickým citátem v češtině a švédštině. Komenského pedagogika je ve Švédsku ctěna víc než na Moravě a v Čechách, a mnohé z jejich postulátů vytvořil právě ve Švédsku a pro výuku některých dětí Holanďanů a Švédů. Odráží se i ve švédských učebních směrnicích, zejména v 60. a 70. Letech minulého století.
(Vladimir Oravsky s kolektivem :Kdo mě okradl o mého bratra?)

Který Komenského krok byl tím, kterým prvně vykročil na cestu světla, aby tak, aniž tušil, přispěl k novému zjevení víry?
Poté, kdy se setkal s projevy velkého uznání za knihu Dveře jazyků otevřené, začal, jak napsal, uvažovat: …Projevům tak velkého uznání bude třeba vyjít vstříc novým darem, dá-li Bůh možnost nalézt něco většího a lepšího. I dal mi přijít na tyto myšlenky: Jestliže bylo uznáno za krásnou věc učit se slůvkům jazyka pod vedením věcí, bude ještě krásnější, aby se učilo věcem samým pod vedením slov již dříve poznaných Tj. jakmile se mládež pomocí Dveří jazyků naučí rozlišovat věci podle zevnějšku, aby si pak zvykla nahlížet do vnitřní stránky věcí a všímat si, co je jedna každá svou podstatou. Neboť jsem pozoroval, že lidé vůbec nemluví, nýbrž papouškují, tj., že nepřevádějí z mysli do mysli věci nebo smysl věcí, nýbrž že mezi sebou vyměňují slova nepochopená nebo pochopená málo a nesprávně a proto, že ve slovech je nekonečně mnoho významů, v oboru věcí pak téměř stálá neznalost vnitřní podstaty každé věci. Neboť když mluvíce jmenují Boha, anděla, člověka, satana, zákon, hřích, cnost, neřest atd., ba jmenují-li – mluvíce o věcech hmotných – světlo, temnoty, víno, vodu, vítr, studené, teplé atd., rovněž hladovět, jíst, pít, zažívat, spát nebo bdít, být zdráv nebo churavět atd., nevědí, co je ve své podstatě a jak vzniká to, co jmenují. Z toho plyne, že není velký rozdíl, mezi jazykem kdo mluví – barbarským, nebo vzdělaným; neboť všichni nejsme nic než měď zvučící aneb zvonec znějící, pokud mluvíme slova, ne věci – tj. slovné slupky, ne jádro představ.
( JAKOS)
Tímto započalo jeho celoživotní poslání, veliké dílo, které pokládalo dlažbu na cestě světla svému nástupci, který bezpochyby nabýval školních vědomostí podle didaktických zásad a učebnic Komenského. Jak by bylo možno porozumět novému zjevení a vnitřnímu významu Slova Božího, bez obecného a vnitřního porozumění slovům a ujednocení jejich významu? Ne náhodou toto zjevení předal Bůh lidstvu takřka po více jak šedesáti létech, tedy tří generacích, kdy již Komenského dílo začalo ve společnosti působit.
Ten, který k tomuto úkolu byl povolán samotným Kristem,  byl  další velikán, nejvzdělanější ze švédských synů, vědec světového věhlasu, pro něhož smířit srdce s rozumem, vědu s náboženstvím se stalo rovněž toužebným přáním do té míry, že ho Pán pověřil, aby lidstvu přinesl nové zjevení. Zároveň tak naplnil Komenského víru v počátek nové velké jednoty, kterou Pán shromáždí ze všech národů pod nebem, kdy nejlepší vztah k Bohu si vytvoří každý věřící sám, bez prostřednictví kněží a dogmat. Tento „služebník Pána Ježíše Krista“, tak se označoval, se jmenoval Emmanuel Swedenborg.
Ve svých pětapadesáti létech, na vrcholu své vědecké dráhy, postupně, zcela nečekaně prožívá silnou duchovní transformaci. Během ní, od července 1743 do října 1744, zapisuje své mimořádné prožitky a sny do „Snáře“, který neměl být nikdy zveřejněn. Přesto se tak stalo. V noci z 19. na 20. května 1744 jeden z úseků svého snu popsal takto: „Různá řízení prozřetelnosi mne zavedla do kostela patřícího Moravským bratřím, kteří tvrdí, že jsou praví luteráni a znají působení Ducha svatého, o čemž si vzájemně povídají, a že hledí pouze na Boží milost a Kristovu krev a zásluhy a v prostotě konají. O tom víc jindy, ale mně ještě není dovoleno uzavřít s nimi bratrství. Jejich kostel se mi zjevil před třemi měsíci tak, jak jsem ho pak spatřil, a všichni byli oděni jako faráři.“    
Sen z 20. na 21. června popisuje takto: „ Zdálo se mi, že se rokuje o tom, zda mám být přijat do společenství nebo do jedné z jeho rad. Vyšel otec a řekl mi, že to, co jsem napsal o prozřetelnosti, providentia, je velmi krásné. Vzpomněl jsem si, že je to pouze krátký traktát. – Pak, jedné noci, jsem se ocitl v kostele, ale nahý, pouze v košili, takže jsem se neodvažoval jít dopředu. Asi to znamená, že dosud nejsem oděný a připravený tak, jak bych být měl.“ ( Snář )
(Poznámka: V letech 1722 až 1727 několik rodin z Moravy, převážně z Fulneku, ale i z jiných míst, které zachovaly tradice původní Jednoty, pod vedením Kristiána Davida, našlo své útočiště v Sasku, na panství hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa. Vystavěli zde osadu, kterou Zinzendorf nazval Herrnhut (místo, které střeží Bůh), česky Ochranov. Tito lidé pocházeli převážně z moravských obcí Suchdol nad Odrou, Kunín, Rutavice, Mankovice, Šenov, Životice, Ženklava, Štramberk, Mořkov, Nová Ves, Karlova Ves atd.
Malá obec se rychle rozrůstala příchodem nových a nových přistěhovalců z Moravy i odjinud. Hrabě Zinzendorf chtěl z Ochranova vytvořit, zcela v duchu pietistického ideálu, vzorné křesťanské společenství v rámci luterské církve. Moravští vystěhovalci však dávali jasně najevo, že chtějí setrvat při víře svých otců. V důsledku tohoto napětí i jiných vlivů, přicházejících od přistěhovalců německých, docházelo v prvních letech k věroučným sporům, zmatkům a nedorozuměním, než bylo konečně, především zásluhou Zinzendorfovou, roku 1727 dosaženo dohody a smíření různých směrů. Rozhodující zážitek jednoty prožili při vylití Ducha Svatého během slavení sv. Večeře Páně 13. srpna 1727 v Berthelsdorfu. Tehdy byly stvrzeny vzájemná láska a bratrství v Kristu všech, kteří byli v Ochranově. Proto pokládá Jednota bratrská 13. srpen 1727 za den svého obnovení. Jméno Moravští bratři údajně vzniklo někdy kolem roku 1731 v Anglii. Pod tímto názvem se v roce 1735 uskutečnila první misijní výprava bratří do dnešního USA na území Georgie do Savanah.)
V dubnu roku 1745 v noci povolal Bůh Emanuela Swedenborga jako prostředníka k tomu, aby přinesl na svět nové zjevení. 
Jaká síla ducha skrývá se ve stručné poznámce, psané v dubnu 1745 a znějící: Od onoho dne, zřekl jsem se studia všech světských věd a snažil se psáti o duchovních věcech, jakž Pán mi byl poručil.“
Jeho pracovna mění své vzezření. Odstraňuje z ní všechny knihy a vědecké přístroje, které dříve byly mu zdrojem tak neskonalých vniterných radostí – a místo nich na stole objevuje se pouze hebrejský Starý Zákon a řecký Nový Zákon – bible v původní řeči.“
Po létech Swedenborg píše: Vím dobře, že mnozí čtoucí tyto stránky, budou přesvědčeni, že jsou smyšlenkami a domněnkami. Prohlašuji však slavnostně, že nejsou nijakými smyšlenkami, nýbrž že skutečně se udály a byly viděny a že jsem je neviděl za uspaných smyslů, nýbrž za stavu úplného bdění, neboť zlíbilo se Pánu mně se zjeviti a mne vyslati, abych učil tomu, co vztahuje se k Nové Církvi, kteráž ve Zjevení (Janově) naznačena jest jako Nový Jeruzalém. Za tímto účelem Pán otevřel vnitro mé mysli a mého ducha, kteroužto předností mně dovoleno bylo býti u andělů duchovního světa a současně u lidí ve světě přírodním a to již po 25 let.
(Emanuel Swedenborg-Apoštol nového křesťanství, napsal J. Janeček)                  

 Dostalo se mu schopnosti pobývat současně v duchovním i přírodním světě a vydávat o tom ve svých knihách svědectví. Poté, kdy vydal, jak mu bylo Pánem sděleno, svoji poslední práci Pravé křesťanské náboženství, zemřel v Anglii 29. března 1772.

Překladatelka Swedenborgova díla Ing. Lenka Máchová ve své útlé knize Hledání smyslu píše:
„…Náboženstvím můžeme rozumět soustavu univerzálních principů, které člověk přijímá od Boha a které jej vedou k užitečnému životu lásky a pravdy. Není proto důležité, kdo a za jakých okolností dané náboženství předkládá – důležité jsou ony principy, které pocházejí pouze od Něj. Náboženství popsané v knihách Emanuela Swedenborga je zvláštní tím, že tyto Božské principy nejen obsahuje, ale obsahuje je v takové formě, že člověk má možnost jim i porozumět – člověk smí nejen vědět, co je Boží vůlí pro člověka, ale i proč tomu tak je. Duchovní skutečnosti a zákony jsou odkryty způsobem, umožňujícím člověku se svou racionalitou poprvé proniknout za závoj zdánlivostí do tajemství víry.“

Dr. Helen Kellerová, slepá a hluchá americká autorka o něm napsala: Jsem Emanuelu Swedenborgovi hluboce vděčná za to, že mi poskytl bohatší interpretaci Bible, hlubší porozumění křesťanství a vzácný smysl pro božskou přítomnost ve světě. Swedenborgovo poselství přineslo barvu a skutečnost a jednotu do mých myšlenek o příštím životě – povzneslo mé myšlenky o lásce, pravdě a užitečnosti – je mým největším povzbuzením k překonání mých vlastích omezení.
I ona, přestože slepá a hluchá snad jako první rozpoznala blízkost rozsáhlého díla obou velikánů, Jana Amose Komenského a Emanuela Swedenborga.

Jan Amos Komenský svou Obecnou poradou chtěl rychle a od základů vyvrátit velký Babylón. Tu velkou a rychlou proměnu v lepší svět si představoval jako povodeň, jako oheň padající z nebe, jako bouři podvracející hory a rozrážející skály. Bůh ale volil proměnu v čase pozvolnější, milosrdnější. Dal člověku opět svobodnou volbu, přijmout, či nepřijmout svědectví o Božských principech, které lidem dosvědčuje prostřednictvím člověka, kterého On sám, Kristus, vyvolil.
Nadešel konečně ten čas, kdy zástupy šlechetných budou ctít to, co Jan Amos Komenský vykonal a naplní tak sen jeho nadějí? Co z jeho díla zůstalo v našich srdcích a činech? Z největších Čechů čtvrtý v pořadí?   Rytina na bankovce a řada akademických studií zabývajících se jeho životem a dílem? Uvědomujeme si, že elita našeho národa po staletí toužila a obětovala své životy touze po světle pravdy a žití v ní?  
  Záleží jen na nás samotných, zda dílo obou velikánů dokážeme přijmout a rozvinout a budeme usilovat každý o proměnu sebe sama tak, aby se lidstvo stalo jednou rodinou, jedním domem. Nebo jsme, my lidé, stále nakloněni k vlastnímu neštěstí zdokonalovat nikoli sebe, ale pouze jen technické prostředky, kterými dnes vedeme vzájemné spory? Vždyť již po celé jedno století dokážeme rozpoutávat bouře daleko ničivější a krutější, podvracet a rozrážet nejen hory a skály, ale celé okrsky Země, rozsévat neštěstí, bolest smrt, a chrlit oheň z oblohy, který dokáže spálit na popel celý svět. Je to Komenského Via lucis, po níž kráčíme?
                                                         *
                                                      
Autor příspěvku: Roman Kočur

Literatura - vysvětlivky:
AM – Anděl míru, autor František Kožík
 JAKOS - J. A. Komenský o sobě,  Amedeo Molnár, Noemi Rejchrtová
Hledání smyslu, Lenka Máchová
Snář, Emanuel Swedenborg, překlad Zbyněk Černík

Emanuel Swedenborg – apoštol nového křesťanství, Jaroslav Janeček
časopis Logos 8/2009