Motto: Moudrost,
v níž je smířené srdce s rozumem,
věda
s náboženstvím, je snem a nadějí Slovanů
již od
prvních věrozvěstů Sv. Cyrila a Metoděje.
E. Páleš Dějiny angelologie2
Na dvě stě tisíc, evangelíků,
protestantů a bratří Jednoty spolu s J. A. Komenským muselo r. 1620 po
bitvě na Bílé hoře opustit tento sen obnovy Kristovy církve, národ i vlast,
pokud chtěli zůstat živí a v pravdě.
Jsem členem oné církve, píše Jan Ámos Komenský, která už po tři století od Husových časů,
přestávajíc na službě svému Bohu v duchu a v pravdě, nesnažila se přít se s
jinými o výsadu pravdy. Mlčky přihlížela k potyčkám druhých a toužila po tom,
aby Bůh sám dal zvítězit svému světlu nad temnostmi a pravda posléze porazila
bludy…(J.A.K.
o sobě 188 Judicium de regula Fidei , 1658)
Jsem duchovní, ale nemohu uvěřit ve spasení z pouhé milosti,
bez zásluhy. K čemu by nám pak byl rozum, vůle a svědomí? Přikládám
člověku na tomto světě mnohem větší úlohu. AM124
Jako vějička prosívá na mlatě obilí a odděluje plevy od zrn, tak lidé
musí v sobě zavrhovat omyly a chyby. Kázal, že ubohý je ten, komu
poroučejí dogmata, a že filozof má z lásky k pravdě zamítnout i
vlastní chybné názory. (Anděl míru174, Vějička
moudrosti)
Čeho se dopustili, mýlili se
snad, když se domnívali, že oni, Jednota bratrská jsou tou pravou církví
Kristovou?, ptal se v oné hrůzné době, když po bitvě na Bílé hoře jezuité
naléhali na Ferdinanda, aby využil příležitosti i moci a jednou provždy
vyhladil národ, který se už víckrát zvedl k odboji. Jejich nenávist se
obracela především proti těm, kdo mohli mít na lidi největší vliv, proti
evangelickým kněžím. Když započaly soudy také na Moravě, rozhodl se Komenský
utéci dál, až do Brandýsa nad Orlicí, kam ho pozval Karel ze Žerotína.
Poté, co se dozvěděl, že do
Přerova vtrhli Španělé a jeho žena a obě děti zemřely na morovou nákazu, sahala
bolest do hloubky jeho duše a probouzela v něm novou citlivost. Proč je
život tak špatný? ptal se. Je opravdu český národ předurčen k vyhlazení?
Ale jaké špatné viny se dopustil, že je mu přisouzen tak nemilosrdný osud?
Když se přiblížilo nebezpečí vpádu císařských vojsk,
odcházel na přání pana z Žerotína do srubu pod Klopotským lesem, o němž
lidé nevěděli. Přijímal rád, když se mohl občas vzdálit do samoty. Dávat najevo
ustavičnou odevzdanost, když mu v nitru hlodala nenasytná bolest, to stálo
mnoho přemáhání. Uznával za svou povinnost dodávat odvahy druhým, ale vůči sobě
měl odvahu být bezohledně pravdivý. Proto se té samoty lekal – a zároveň ji
vyhledával. V tom opuštěném dřevorubeckém srubu mohl stanout tváří v tvář nelítostnému
protivníkovi - sobě samému.
Tam si připomínal z Janova
evangelia: „Ano, přijde čas, že všeliký,
kdo vás mordovati bude, domnívati se bude, že tím Bohu slouží.“ Ta
předpověď se v Čechách po Bílé hoře splnila doslova. Lupiči sloužili nebi
vraždami. Izaiášův národ byl také v otroctví… Ale prorokův hlas nepoklesl
a zněl pevně, když obviňoval osud za neskonalé útrapy, i když přese všechno
zahlížel v budoucnosti vítězství spravedlnosti. Být Izaiášem českého
národa? Smí si uložit tak obrovité poslání? Cítil se rozpolcen. Svůj nový spis
nazval „Truchlivý“. Nebude Izaiášem,
ale Truchlivým a vypoví aspoň za sebe i za druhé bolest nespravedlivě
odsouzených. AM71
Horoucí láska k vlasti tak
přemohla náboženskou úctu. A její zoufalství se obrací proti nebi
s plamennými výčitkami:
Na všecky strany zle: ukrutný, krvavý meč hubí mou milou vlast,
zámkové, hradové a pevná města se dobývají, městečka, vsi, krásní domové a
chrámové se plundrují a pálí, statkové se loupí, dobytkové zajímají a hubí,
nebohý lid se sužuje, trápí, po místech i mordují a zajímají. Nebo rozliční
šílení národové již na čtvrtý rok na nás se jako oblakové shánějí a ještě
k upokojení žádné není naděje, tak že brzy všecko v poušť obráceno
bude… Summou, nepřátelé žíznící krve naší do těsna nás ženou, nýbrž již
vehnali, a z našeho pádu plesají, a daří se jim čím dále tím lépe, co jen
naměří, jde jim všechno štastně… Všecka naděje i ta, kterouž sme k Bohu až
dosavad měli, nám klesá a klesá.
…Já již jináč nevím, než že jsme posavád v hrubém omylu stáli,
sebe a pravou Kristovu církev, onyo za bludné křesťany drževše, nebo Bůh mezi
námi a jimi rozdíl ukazuje: k nim se zná, nás pak zamítá. Voláme-li, neslyší a slyšet nechce. . . zatvrdil
se proti nám, stíhá nás, morduje a nešanuje . . . zacpává si uši před
modlitbami našimi. Nedbá o nás, je mu v nebi dobře...
(Truchlivý díl I. Veškeré spisy J.A.K. sv. XV)
Zaslechl už někdy Bůh tak
rozhořčená lidská slova? V této vypjaté situaci, kdy se pře on, Truchlivý,
s Rozumem a Vírou, nechává do sporu vejít samotného Krista. Ani jemu se
nebojí vyslovit svou beznaděj. Jako odpovědi vkládá Kristu do úst věty proroků
Starého zákona a Joba: Kdo jest to, kdo
zatemňuje radu řečmi neumělými (Job. 38,2) Kdo se to proti Všemohoucímu staví a
odpovídá Bohu silnému tak pyšně? Tak-liž tě jalo srdce tvé, neužitečný člověče?
Tak-liž blikají oči tvé? (Job 15,12)… Já jsem Hospodin, kterýž, co chci, to
činím, na nebi i na zemi, v moři i všech propastech. (Žalm 135,6) … U mne
zajisté jest moudrost a síla, u mne jest rada a rozumnost. Bořím-li já, kdo
bude zase stavěti? Zavírám-li já, kdo otevře? Já rozmnožuji národy a hubím je
zase….(Job 12,21)
(Truchlivý díl I. Veškeré spisy J.A.K. svazek XV.)
Nedokázal však vložit Kristu do
úst odpovědi hodné jeho božské, nekonečné moudrosti a lásky. Jak by mohl Bůh
netrpět oním běsněním zla, které světu přivodili ti, které učinil svobodnými,
které stvořil k obrazu svému? Jan Amos vnímal ten rozpor mezi nekonečnou
Boží láskou a krutostmi tohoto světa. Je Bůh zodpovědný za jeho stav? Chyběla
tu odpověď samotného Krista. Komenský v hloubi duše pociťoval, že Bůh brzy
opět vstoupí do dění tohoto světa. Navazuje tak na reformační myšlenku živého
hlasu evangelií: živý Bůh může po staleté odmlce opět živě a do současnosti
promluvit. Není snad on sám jeho nástrojem podobně jako proroci starého zákona?
Počátkem roku 1632, kdy saská
protestantská vojska obsadila Prahu a část Čech, a kdy se proto začali
evangeličtí exulanti vracet do vlasti, rozebírá Komenský náboženské, mravní a
sociální příčiny úpadku evangelické církve v tomto spisu, který nazval „Haggaeus redivivus“, a vyzývá je aby se zbavili nedostatků, za
které byli tak přísně potrestáni…
V III. kapitole tohoto spisu nazvané - Kde se
bludové v církvi berou - Komenský píše:
1. Předně, když lidé, na zákon boží
zapomínajíce, bez něho býti sobě zvykají…
2. Kdy se lidé od zákona k
nějakým postranním viděním a zjevením obracejí, snadně v blud ubíhají…
3. Když zákona sic užívají, k zákonu však něco
připojují a za pravidlo sobě berou, jako filozofii a lidské nějaké důmysly o
čemž apoštol dí: Hleďtež, aby vás někdo nezklamal moudrostí světa, uče podle
ustanovení lidských a ne podle Krista….
4. Zarážejí se bludové i tak, když se lidé do
teologie a do Písem zlým úmyslem dávají, totiž, aby uměli nětco. Cíl ovšem
Písem nejpřednější jest abychom z nich porozumívajíce, že Hospodin je Bohem a
že není jiného kromě něho, samého se báti jeho, samému sloužiti, v samého
věřiti a skrze tu víru v něho věčného života očekávati se učili…
5. Někteří zákon čtou, zapomínají však Boha na
pomoc vzývati, aby Ducha svatého jim k otvírání smyslu Písem ssílal, než
spoléhají na svůj rozum, že jím kudy chtí, proniknou…
6. Jest i tato příčina bludu v církvi, že
někteří na tom, co jím i jiným k spasení věděti potřebí, nepřestávajíce, vysoko
se do lecjakých spekulací pouštějí, a pomoci k tomu z Písem hledajíce, tak i
jinak jich k smyslům svým natahují….
7. U příčině jest také mudrování strany termínů,
kteréž někteří bujní, chlubní a v novostech se kochající, rádi vymýšlejí, aby
zvláštního nětco měli…
8. K bludům velmi napomáhá toto, že se často do
teologií a v věci svaté lidé bázně boží nemajíce dávají…
9. Bludové
drží se církve proto, že se obyčejně teologii učíme ne od Boha, než od
lidí, ne z biblí, než z kněh lidských. Psáno, že všichni učení budou od Boha,
dí Kristus, a takť býti má a musí, aby víra naše nebyla na moudrosti lidské
založena, ale na moci boží…
10. Naposledy, vášně lidské
nejednou překážejí, aby někdo pojatého scestného smyslu poznati nemohl neb
poznaje pustiti nechtěl… (Vybrané spisy J.A.K. svazek VI - Znovu oživlý Haggaeus)
Poté, když Komenského anglický přítel Samuel
Hartlib nechal bez jeho vědomí v roce 1636 vytisknout spis „Předchůdce vševědy“, přicházely mu
houfně z různých zemí posudky, většinou příznivé. Našli se ale i takoví lidé,
píše Jan Amos ve svém Slovu k čtenářům,…kteří veškeré pansofické záměry uvedli
do velkého podezření a stále opakovali, že to bude nebezpečná směsice věcí
božských a lidských, teologie a filozofie, křesťanství a pohanství, světla a
tmy…podali na mne veřejnou žalobu, takže jsem se musel zodpovídat nejen před
synodou, nýbrž napsat i spis – „Objasňování
pansofických pokusů, určený pro potřebu posuzovatelů.“
V listě posuzovatelům pak píše:
1. Píše se, že matka oněch sedmi synů, mučedníků u Machabejských, takto
je oslovila: „Milí synáčkové, nevím, odkud jste se vzali v mém životě. Stejně
též nevím, kdo vám dal ducha a duši a kdo vám dal život. Jednotlivé vaše údy
jsem nespojila já, nýbrž sám stvořitel světa, který způsobil, že se lidé rodí,
a který je původcem vzniku všech věcí“ (2. Mach. 7, v.22,23)
Něco podobného mohou prohlásit o plodech svého ducha i ti, kteří sebe i
všechno, co učinili, zbožně odvozují od Boha a jemu zase v největší pokoře to
podávají zpět jako oběť. Uvědomují si totiž, že to, co se děje správně, neděje
se tak proto, že oni jsou původci, nýbrž že je to Bůh, který vynalézá všechny
cesty vědění a předává je – a to prostřednictvím lidí, které si vyvolí….
2. Je však třeba věřit, že Bůh nedává příkazy jen tehdy, mluví-li z
nebe a výslovně přikazuje, co si přeje, aby se stalo, tak jako mluvil k svým
prorokům, ale též tak, že člověka vnitřně osvěcuje a zevně mu poskytuje
podmínky, aby mohl provádět jeho rozkazy (I. Reg.17, v.4a 9) To může pozorovat
každý ve věcech největších i nejmenších, kdo je s to poznávat stopy božské
prozřetelnosti a dát se jí vést.
3. I já, třebaže jsem nemenší ze všech, pociťuji, jak ona podivuhodná
moudrost našeho Boha mocně zasahuje do všeho a všechno náležitě řídí, takže
musím přiznat, že cokoliv se kdy užitečného vymyslí, není to naším dílem, ale
dílem božím. Proto, jestliže povstanou zlovolní lidé, aby napadali mě a mé
činy, které se ve mně zrodily z Boha, třeba se utěšovat, že nevedou svůj spor
natolik se mnou, jako spíše s Bohem. (Vybrané spisy J. A. Komenského sv. VIII)
Na pozvání anglických přátel
(Comenians) i několika členů anglického parlamentu připlouvá Jan Amos 21. září
1641 do Londýna. Vytváří a zaznamenává zde pro ně plány do budoucna: Catalogus operum elaborandorum — Katalog
děl, která mají být napsána. V roce
1642 pro své anglické přátele shrnul návrhy na reformu výchovy do „Via
lucis“. (Dílo vyšlo tiskem až r.1668)
Pojetí vzdělání v souvislosti s
jeho sociální funkčností má u Komenského ovšem kořeny v tradici české reformace
od husitství, zejména v tradici Jednoty bratrské, jak svědčí už jeho spis „Haggeus redivivus (Oživlý Haggeus)“.
Komenský však neprožíval jen skutečnost nesnadného vývoje českého národa za
třicetileté války, nýbrž řešil problémy sociálních celků – rodiny, národa,
církve, státu, jakož i otázky vývoje jednotlivce, na nejširším základě nápravy
všech věcí lidských. Pro takové rozpracování hierarchie cílů je bezesporu
významným mezníkem spolupráce Komenského přátel v Anglii, kteří v čele se
Samuelem Hartlibem byli přívrženci revolučního parlamentarismu. Usilovali o
reformu škol, aby jejich obsah a metody byly vedeny v soulad s pokrokem
měšťanské společnosti cromwellovské Anglie a rozvoje vědy. Pracovali pro
vzestup úrovně vzdělání v těsné spojitosti s politickým životem a jako
stoupenci F. Bacona, iniciátora snah o integraci vědy, vítali nejen reformy
Komenského, nýbrž i jeho pansofii a už v korespondenci podněcovali Komenského k
tomu, aby ji uplatňoval široce sociálně.
V
situaci revoluční Anglie se tak aktualizoval odkaz české reformační
demokratické tradice. Zřetel k soudobému společenskému dění se smělými i
kulturními plány parlamentní opozice v Anglii vedl Komenského v jeho úvahách k
tomu, že o problémech univerzálního pansofistického vzdělávání všech začal
uvažovat důsledněji z nejširšího hlediska univerzální nápravy celé lidské
společnosti. Strukturu plánovaného pansofického díla zaměřil nově tak, že se
pansofické vzdělávání stávalo prostředkem komplexního řešení základních otázek
celé světové společnosti. (Vybrané spisy J. A. Komenského, Stručný nástin porady, předmluva D. Čapková )
Proč Komenský upřednostňuje
právě Anglii, jejíž duchovní život poznal za svého pobytu v Londýně? Pochopíme
to z části textu jeho „Napomenutí
církvím, zejména církvi anglikánské, zbožně znepokojené o nejlepší způsob
církevního zřízení“, jehož text vznikl dva roky po Cromwellově smrti, kolem
roku 1660, tedy po necelých dvou desetiletích od své první návštěvy Anglie .
Jan Amos Komenský píše:
Čl. 54 Ty, církvi anglikánská, jsi za našeho věku opravdu město ležící
na hoře, které skryto nemůže být. (Mat. 5, 14), poněvadž je ozařuje co
nejskvělejší světlo světa, Kristus; u vás se na svícnech vystavuje tolik
rozžatých světel (knih hluboké moudrosti duchovní), že tak mnoho křesťanských
národů si vypůjčuje světlo od vašeho světla, čtouce vaše knihy a o závod je
překládajíce do svých jazyků…
Čl. 55 Řekl jsem, že prostředků
pro dokonalejší reformaci máte po ruce více než jiní; neboť
u vás již po celé století byly zavedeny úvahy o všech tajemstvích
království Kristova a byly vydány knihy všeho druhu…
Čl. 57 K tomu zvou i vhodné příležitosti, jakých jste neměli za celé
ono století a jakých dosud nemá žádný národ křesťanský. Neboť u vás se již
uklidnily poměry donedávna bouřlivé, navrátil se klid, byla vrácena státu jeho
slavná hlava, ke společnému blahu svorně spolu pracují otcové vlasti, lid sám
pomáhá vřelými tužbami a sousedé ze všech stran vám přejí zdar…( Vybrané
spisy J. A. Komenského sv.VI.)
Když se
schylovalo k občanské válce v Anglii, využil Komenský nabídky
nizozemsko-švédského zbrojaře Ludvíka de Geer, aby pracoval pro švédské školy,
a odjel nejprve do Nizozemí. Tam se v červenci 1642 setkal na zámečku Endeest u
Leidenu s významným filozofem René Descartem. Během čtyřhodinové vzájemné
rozmluvy řekl Jan Amos Descartovi: mám
stejný odpor k dogmatům jako ty.
Pak se vydal k osobnímu jednání do Švédska,
kde byl přijat i královnou Kristinou, jež se učila latinsky podle jeho Dveří jazyků, a kancléřem Axelem
Oxenstiernou. Na podzim roku 1642 se i s rodinou usadil v Elbinku (Elblągu)
. Bylo to kompromisní řešení; město tehdy patřilo Švédům a bylo odtud blíže do polského
Lešna, kde bylo středisko českobratrské emigrace. Podle představ svých
švédských příznivců a podporovatelů se měl Komenský v Elbinku věnovat práci na
soustavě jazykových učebnic pro švédské školy. Tato práce však postupovala
kupředu pomalu a s obtížemi, protože Komenskému ležely na srdci více práce
spojené s projekty pansofickými a s jeho anglickými přáteli. Proto je toto
období provázeno vzájemným přesvědčováním, co je v dané chvíli důležitější, zda
učebnice, či pansofie. A tady byl samozřejmě Komenský proti mocnému zbrojaři,
za nímž stála švédská velmoc, v nevýhodě.
Nicméně tu
vznikl zásadní spis Nejnovější metoda jazyků, aplikace Komenského didaktických
zásad na vyučování jazykům. Podle zásad vytyčených v tomto spise zpracovává
Komenský v Elbinku třístupňovou soustavu učebnic, Vestibulum (Předsíň), Januu
(Dvéře) a Atrium (Síň). Přepracoval pro ni své dřívější verze Vestibula a Januy
a připojil k nim na každém stupni slovník a mluvnici. Tato soustava vycházela
opět (jako už předtím Dvéře jazyků) z požadavku souběžného učení jazyku i
věcem: nejnižší stupeň (Vestibulum) měl přinést první seznámení s jazykem,
druhý stupeň (Janua) měl naučit pojmenování vybraného souboru věcí (Komenský
jej v souladu s dobovou praxí nazývá nomenclatura rerum – názvosloví věcí) a
základním vztahům, do nichž tato pojmenování v řeči vstupují; třetí stupeň
(Atrium) měl naučit stylistické vybroušenosti. Jde tu o cyklický postup, každý
stupeň probírá tutéž látku, avšak z jiných hledisek, na vyšší úrovni.
Souběžně, jak už bylo řečeno,
pracoval Komenský na svých dílech pansofických, jež tu nabývají rozměru
všenápravného. Optimismus a jas, které z pansofických projektů vyzařují (mimo
jiné i díky pojetí vědění jakožto světla), se postupně přetavil v přesvědčení,
že společnost je možno napravit, uvést do ideálních poměrů na základě osvěty a
vzdělání ve všech potřebných věcech pro všechny lidi bez jakýchkoliv omezení.
Vzdělání znamená poznání pravdy a znalost pravdy znamená základní předpoklad
pro život v míru. Osvojí-li si tedy všichni lidé pravdu, odpadnou příčiny
veškerých sporů jak mezi jednotlivými lidmi ve všech oblastech jejich činnosti,
tak mezi církvemi a národy. K tomu ovšem musí pansofie vyložit všechno s
takovou přesvědčivostí, že budou vyloučeny veškeré námitky. Komenský si vytyčil
úkol vpravdě nadlidský, ve zjitřené válečné době byla pro něj vize mírového
uspořádání společnosti v celosvětovém měřítku jistě velmi lákavá a není proto
divu, že mu tento úkol byl osobně bližší
nežli sepisování učebnic. ( Text Muzeum Uherský Brod)
Při své hluboké víře byl
Komenský naprosto přesvědčen, že rozpor mezi vědou a vírou může býti jen zdánlivý, z naší
nedokonalosti vzniklý. Jediný jest stvořitel všech věcí, Bůh, a proto stejnou
řečí musí mluviti tři knihy boží, kniha přírody, kniha mysli a kniha Písem.
Dále pak hovoří takto: Bůh stvořil svět i člověka. Ideje při tom nemohl vzíti
odjinud než ze sebe sama. Člověk při svém tvoření nemůže bráti ideje odjinud,
než ze světa kolem sebe neb z vrozeného obsahu své mysli. Ale tento svět
zrcadlí jen ideje svého tvůrce, ideje boží. Mysl lidská byla stvořena rovněž
Bohem. Má-li tak všechno za základ tytéž ideje, plyne odtud, že ve všem
stvoření vládne všeobecný soulad, všeobecná harmonie. (Jan Amos Komenský ve světle svých spisů,
uspořádal Josef Hendrich)
Proto byl přesvědčen, že Vševěda
se se stane prostředkem pro všeobecnou nápravu věcí lidských. Ale není možno
nebrat v úvahu, že Bůh dal člověku také svobodu k dobrému ale i zlému.
Po celá staletí podnes není možno překlenout rozdílnost světa vědy a víry. Toto
Komenského úsilí v té nesmírně těžké době ale vedlo také k plodům nápravným
a mírovým.
V předmluvě ke knize »Jan
Amos Komenský o sobě« Amedeo Molnár píše:…Nedělo se namátkou, nýbrž najisto
volbou symbolicky záměrnou, jestliže se Komenský vlastně v celém časovém
rozsahu své spisovatelské činnosti opět a opět obracel ke svým současníkům,
bera na sebe podobu některého z proroků a promlouvaje nezřídka přímo jeho
slovy...
A vykládaje jindy, proč se vůbec
uvázal v práci, kterou pokládal, navzdory nepochopení a nepřízni svých
nejbližších, za své dílo životní a nejdůležitější, totiž Poradu o nápravě lidských věcí, přiznal v předmluvě k Via lucis (1668), že se toho opovážil,
protože mu ustavičně tanul na mysli sladký sen Jeremiášův »o podivuhodném
obnovení církve, a to kvůli světu samotnému«.
V posledních létech života
ovládla Jana Amose myšlenka eliášovská. Nebyla zcela neslýchaná, ale Komenský
ji podivuhodně skloubil s programovým úkolem strukturální přestavby světa.
Měl v ni vyústit vzestupný trend globálního společenského vývoje, třebaže
zároveň měla lidstvo oslnit jako divoucí div a dar…
Od srpna do listopadu 1666 se
Jan Amos zmítal nejistotou, zda se má veřejně prohlásit Eliášem posledního věku
a ozřejmit, jak míní vykonat »povinnost svou eliášovskou«, anebo rezignovat: Nebylo-li by skromnější tobě starci a umříti
majícímu kšaft raději psáti nežli se Eliášem dělati?
K tomuto zaváhání, jemuž konec konců
vděčíme za vyzrálou zpověď v Unum
necessarium (Jedno potřebné), přiměla Komenského souhra okolností, kterou
se právě na podzim roku 1669 cítil zavalen. JAKOS
11,12
Lze se podivovat nad tím, že
počal sebe časem vnímat jako jednoho z proroků této kruté doby? Vždyť
velmi silně pociťoval, že je nástrojem k dílu, které tvoří nikoli on, ale Bůh. Dokládá
to i jeho dopis z 18.dubna 1669
z Elbinku adresovaný jeho švédskému ochránci, zbrojaři Ludvíku De Geerovi.
V dopise píše:
Vznešený ochránce, vzácný pane! ... Přiznávám, že Ti jsem znovu
zavázán, třebaže jsem dosud nevyvázl ze staršího závazku. Dosud nemám, čím bych
splatil, kromě slov vděčnosti. Čin bude následovat tehdy, kdy bude chtít Bůh,
byť ne tak rychle, jak chtějí Ti, kteří naléhají na urychlení díla. Není dosud
nikoho, kdo by rozuměl, kam ty věci směřují. Ani já jsem dříve nepostihoval
pravý důvod díla, které tvoří Bůh. Ale den ode dne je mi dopřáváno prohlédat
lépe: konečně vidím, že vše přesahuje nejsmělejší naději, a že budeme-li
shledáni hodnými, nebudou před námi ukryty stezky světla, jež stále více
odhaluje Otec světel. Jeho vedení až
dosud následuji a jsem rozhodnut následovat i nadále. Pravím následovat, nikoli
předbíhat, což bych činil, kdybych předbíhal příležitosti, jež mi skýtá
prozřetelnost boží a jež mi bude skýtat, jak dostatečně vidím, měrou ještě
hojnější.
Povím to zkrátka, můj ochránce: není dosud čas, abych svá díla buď
vydal, anebo k vydání připravil. Důvod slýchává ode mne jen ten nebo onen
z mých důvěrných druhů, a snad ani těmto jej neuvedu dost přesvědčivě.
Jinak si obvykle stěžuji na svoji pomalost: je-li komu dáno chrlit knihy, mně
že to dáno není, avšak to že je mi dáno – velebím dobrotu boží, která tu nepohrdá
jako nástroje užívat mé nedostatečnosti; chtít psát taková díla, která
přetrvají, to jest aby vše, co napíši, silou pravdy, světlem řádu a užitečností
k obecnému prospěchu stálo nade vší sofistikou a závistí….
…Světu nadchází podivuhodná proměna, všechno se připravuje
k znovuzrození, a když Bůh dopřává vidět, kterak by se zde mohlo pomocně
sloužit jeho prozřetelnosti, je po zásluze třeba dát pozor, abychom předbíháním
příležitosti neuvedli věc samu spíše ve zkázu, místo abychom jí dopomohli kupředu.
Nyní boří Bůh u národů a kmenů to, co se mu nelíbí, aby připravil cestu pro
lepší.
Nechme Ho tedy bořit a své stavivo nezahazujme doprostřed rumišť.
Přijde čas, kdy odklízení rumu nám ukáže zarovnané staveniště pro nové budovy.
A tehdy bude vhodný okamžik, abychom vyšli ze svého úkrytu a přinesli na světlo
to, co by sloužilo k obecné radosti a bylo přijato jako Bohem seslaná
útěcha za dřívější stavbu…nesmíš nevědět o mé důvěře v Boha… (Vybrané spisy
J. A. Komenského sv. VIII.)
V říjnu 1648 připomínal Jan Amos
ve svém listě švédskému kancléři Axelu Oxenstiernovi, že husitství o sto let
předešlo německou reformaci, a že český národ po celé století samojediný stál
proti Antikristovi…
V díle svém nejvýznamnějším, Všeobecné poradě, mužům učeným, zbožným,
vynikajícím…, aby je vyburcoval do společného boje proti všemu, co škodí
světu a rozvrací jej, neboť cítí za něj odpovědnost, píše: Ejhle, já nejmenší ze všech vystupuji, maje touhu přinést novou
pochodeň nebo alespoň nové jiskry k rozžetí nové pochodně… až příliš jsem
si vědom své nepatrnosti… nejsem veden spoléháním na svůj důmysl, ale doháněn
nutkáním svědomí…
A s posvátnou úctou psal
titulní list díla: Všeobecná porada o
nápravě věcí lidských čili Souhrnné zkoumání, jakým způsobem by se mohly
všeobecné zhoubné zmatky konečně pochopit, zošklivit a vyvrátit, jak by se tak
záležitosti celého světa daly uvést v klidný a utěšený stav.
První část, Pangersie,
vytyčovala úkol a chtěla povzbudit k činům. Právě nyní se vyskytuje u mužů učených zvláštní úsilí, rodí se něco
nového ve světě. Všude se vyskytují nové vynálezy… Lidské věci pořádají věda,
náboženství a politika. Ale všechno je porušeno a zkaženo. AM183,184
Konec svého života, čtrnáct let, strávil v holandském Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic. Odmítl
profesuru na Amsterodamské univerzitě, aby se konečně mohl v klidu a pohodlí
věnovat práci na Všeobecné poradě o nápravě věcí lidských. Seděl nad čtyřmi
tisíci stran svého obrodného spisu a propadal se do beznaděje. On, člověk
pronásledovaný utrpením, chtěl zachránit svět; ale svět byl hluchý a nechtěl ho
slyšet. Považoval to za nejkrutější ztroskotání svého života.
Tam se stýkal s lidmi,
kteří si rovněž uvědomovali rozvrat církví a vyznávali svobodný poměr každého
z lidí k boží moci. Velký význam pro něho mělo setkání
s Belgičankou Antonií Bourrignonovou, které ve Francii hrozila hranice a
proto uprchla do Amsterodamu.
„Myslíte, sestro, že není žádná církev, která
by se lišila od ostatních čistotou a upřímností?“ otázal se.
„Jestli je Bůh spravedlivý, zničí jednou všechny církve… Všude jsem
našla pokrytce. Pravý křesťan má reformovat sebe – a ne církev.“
Společníkem mu zde byl například
malíř Rembrandt van Rijn. Přinášel mu vždy klid a povznesení. Byl o hodně
mladší, ale také už životem znavený a churavý. Mluvívali spolu.
„V jakého
Boha ty vlastně věříš?“ zeptal se ho jednou Rembrandt. „Já nejsem členem žádné církve a do kostela nechodím. Ale ty jsi kněz.
Jak věříš?“
„Po celý život jsem pracoval v Jednotě
bratrské. Ale sekt je už na světě tolik, že není pro ně ani dost jmen. A tak –
překvapí tě to? – stal jsem se na stará kolena kacířem.“
„Jak se člověk stane kacířem?“
„Myslím, že nejlepší vztah k
Bohu si vytvoří každý věřící sám, bez prostřednictví kněží a církví.“ AM204 kráceno
V náboženství
Komenského se v té době stále více
uplatňovala složka mystická. Přikláněl se k pietismu, tedy k hnutí,
které budovalo na citu, nikoli na nauce; že život vpravdě křesťanský vede
k přímému spojení s Bohem bez prostřednictví kněží. Podle důsledného
pietismu byla by každá církevní organizace zbytečná, žádná by nebyla od Boha.
S těmito pochybnostmi Komenský zápasil, stýkaje se se zástupci
nizozemského pietismu, zejména s Antonií Bourignonovou.
Nebyl si zcela jist, zda podléhá
jen slabosti stáří nebo prožívá kromě toho duchovní krizi. A jako vždycky, když
se chtěl v sobě dobrat pravdy, začal psát knihu, která se svým důvěrným rázem
zpovědi blížila charakteru Truchlivého. Nazval ji „Jednoho jest potřebí (Unum necessarium, vydáno 1668), totiž vědět, čeho je člověku třeba v
životě, při smrti a po smrti, což zbytečnostmi unavený a jedinému potřebnému se
uchylující stařec Jan Amos Komenský v sedmdesátém sedmém roce věku svého k
úvaze předkládá.“
V kapitole I. a odstavci
17. píše: Jediné křesťanské náboženství,
mající vůdcem onoho, jenž jest cesta, pravda a život (Jan 14, 6), jak se věří
(a mělo by tomu jistě tak býti), onou svatou cestou Siónu od proroků slíbenou,
tak přímou, že ani hloupí na ní nemohou zablouditi. (Iz. 35, 8) Jest jí však
opravdu? Ach, běda, běda! Na celém světě se stěží najde jiný zmatenější
labyrint, než je křesťanské náboženství (ve svém nynějším stavu), jest totiž
tak mnohonásob rozmanité a na tolik sekt rozštěpené a dělí je tolik tisíc
otázek o víře, a mínění o jednotlivých otázkách, a tolik bojů o těch míněních,
že není nic na celém světě tak zmateného. A co jest ještě podivnější, nikde na
celém světě není pro náboženské neshody tak trpké nenávisti, tak tvrdošíjných
svárů, tak krvavých pronásledování a tak krutých trestů, ani tak hrozných
válek.
V kapitole 10, odstavci 6
připomíná:
Nesmí se mluviti o pošetilosti, jestliže někdo důvěřuje v dobrou
věc, a spoléhaje na Boha chtěl by a měl by odvahu volati na celý svět a celé
lidské pokolení napomínati, aby zmoudřelo. Protože: I. všichni sedíme ve velkém
divadle světa…
II. My, celé
pokolení lidské, jsme jedním potomstvem, jednou krví, jednou rodinou, jedním
domem.
Přesvědčoval se v tom rukopise,
že všechny rány osudu byly zkouškami, jimiž měl dospět k zralosti. Děkuji Bohu, který chtěl, abych zůstal po
celý život mužem touhy… To znamenalo, že po celý život bažil po poznání
pravdy, věčně nespokojen, nikdy neukojen. (Vybrané spisy J. A. Komenského sv. VII)
Na sklonku svého života,
v poznámkách ke knize Křik Eliášův (Clamores Eliae), kterými chtěl
ještě doplnit Obecnou poradu Jan Amos píše:…
jménem božím zapovídám všechny sekty, jednoty, bratrstva, tovaryšstva kromě
jediného Krista…
I svou milovanou Jednotu ukládal do hrobu: I ty, milá jednoto, posloužilas za dnů svých
národu svému a připravila cestu jiným. Usni už ve jménu božím a dej místo velké
jednotě, kterouž Pán shromáždí ze všech národů pod nebem… Pohlížel zřejmě do nejzazší budoucnosti a smiřoval se: Bůh boří malý dům, aby učinil místo
většímu.“ AM 210
Tak silně věřil v počátek
nové velké jednoty, kterou Pán shromáždí ze všech národů pod nebem, že nabádá
svou milovanou jednotu ke spánku, v přesvědčení, že dozrává doba ke vzniku
nové církve bez kněží a dogmat.
Odcházel ze světa zahrnut
nevděkem. O nejzávažnější části jeho díla se vědělo jen z nenávistného pamfletu
Maresiova. V 17. století, kdy se na něj takřka zapomnělo, napsal mladý
německý filozof G. W. Leibnitz, na žádost Hesenthalerovu, báseň:
Blažený starče, jenž jsi občanem
pravého světa,
který nám již v obrazech
ukázala tvá péče,
ať svobodně s hůry zříš
lidské věci i bláznivé spory
Či i tam k tobě dosahuje
naše zlo,
Ať máš už před tváří Boží a
v nebeském tajemství
Svou Pansofii, kterou ti země
nepřála,
Nevzdej se své naděje: vždyť tvé
dílo přečká tvou smrt.
Semena, která jsi zasel, padla
v úrodnou prsť,
Potomstvo sklízí tvou žeň, která
se již blíží.
Osud určitě splní tvé závazky.
Už svítá v tajích přírody,
můžeme být šťastni,
jen jestli se ve své snaze
semkneme v jedno.
Nadejde, Komenský, čas, kdy
zástupy šlechetných budou
ctít, cos vykonal, ctít budou i
sen tvých nadějí.“
Byl to ojedinělý hlas. Ačkoli
Brána jazyků a Svět v obrazech se stále vydávaly, na autora se zapomnělo. Zapomnělo
se už, že žil jako štvanec, jemuž často nezbylo nic než vratké doufání. A jen
v českých a slovenských krajích skrývali lidé jeho Labyrint světa a ráj
srdce nebo jinou knihu, četli je za zamčenými dveřmi a považovali je za poklad
minulosti a příslib lepší budoucnosti, za něco, co posilovalo sladký sen o
svobodě.
19. století, doba znovuzrození
českého národa, přineslo konečně vědomí, koho jsme v J. A. Komenském měli.
Franz Werfel v době Mnichova, 17. září 1938,
necelé dva týdny do podepsání Mnichovské dohody, uveřejnil v Paříži delší
článek „Co daly české země Evropě“. Vychází v něm z toho, že se lidé ptají:
Kdo jsou ti Češi, za které se máme bít? Upozorňuje v něm na český národ
jako na faktor rovnováhy ve střední Evropě a podává kritickou lekci
z českých dějin. Vyzvedá zejména Karla IV., Husa, husitství a Komenského…
O duchovním poslání, které
připisoval českému národu v předmluvě k německému překladu
Bezručových Slezských písní napsal: „Husitství je nevyhladitelnou, i když po
staletí potlačenou tvůrčí tradicí českého národa. Jeho význam je nesprávně
chápán, a ještě více než to – je falšován. V žádném případě to nebyl
výbuch dlouho potlačované nacionální nenávisti, za který bývá s oblibou
vydáváno, ne, nebylo to nic jiného než to největší a nejčistší pozdvihnutí se
k svatému životu, k němuž v pozdním středověku došlo.“
(Jiří Munzar:
Franz Werfel a Čechy a české náměty v jeho díle (kráceno)
Švédský autor českého původu
Vladimír Oravský s kol. autorů ve své knize, Kdo mě okradl o mého bratra,
píše: Takzvaná Pražská škola byla též
předmětem pilných debat po celém světě včetně Švédska, a pedagog Johanes Amos
Comenius, který krátkou dobu bydlel ve Švédsku a setkal se zde s Kristinou
I. Švédskou, René Descartem, otcem švédského industrializmu holandským Švédem
Lois De Geerem, Axelem Oxenstiernou a Johannesem Matthiae Gthusem, zanechal
zřetelné stopy i v našich švédských současných vyučovacích metodách. Na
Lärarhögskolan ve Stockholmu je Komenského basreliéf s dlouhým pedagogickým
citátem v češtině a švédštině. Komenského pedagogika je ve Švédsku ctěna víc než
na Moravě a v Čechách, a mnohé z jejich postulátů vytvořil právě ve Švédsku a
pro výuku některých dětí Holanďanů a Švédů. Odráží se i ve švédských učebních
směrnicích, zejména v 60. a 70. Letech minulého století.
(Vladimir Oravsky s kolektivem :Kdo mě okradl o mého
bratra?)
Který Komenského krok byl tím, kterým
prvně vykročil na cestu světla, aby tak, aniž tušil, přispěl k novému zjevení
víry?
Poté, kdy se setkal s projevy velkého uznání za
knihu Dveře jazyků otevřené, začal, jak napsal, uvažovat: …Projevům tak velkého uznání bude třeba vyjít vstříc novým darem,
dá-li Bůh možnost nalézt něco většího a lepšího. I dal mi přijít na tyto
myšlenky: Jestliže bylo uznáno za krásnou věc učit se slůvkům jazyka pod
vedením věcí, bude ještě krásnější, aby se učilo věcem samým pod vedením slov
již dříve poznaných Tj. jakmile se mládež pomocí Dveří jazyků naučí rozlišovat
věci podle zevnějšku, aby si pak zvykla nahlížet do vnitřní stránky věcí a
všímat si, co je jedna každá svou podstatou. Neboť jsem pozoroval, že lidé
vůbec nemluví, nýbrž papouškují, tj., že nepřevádějí z mysli do mysli věci nebo
smysl věcí, nýbrž že mezi sebou vyměňují slova nepochopená nebo pochopená málo
a nesprávně a proto, že ve slovech je nekonečně mnoho významů, v oboru věcí pak
téměř stálá neznalost vnitřní podstaty každé věci. Neboť když mluvíce jmenují
Boha, anděla, člověka, satana, zákon, hřích, cnost, neřest atd., ba jmenují-li
– mluvíce o věcech hmotných – světlo, temnoty, víno, vodu, vítr, studené, teplé
atd., rovněž hladovět, jíst, pít, zažívat, spát nebo bdít, být zdráv nebo
churavět atd., nevědí, co je ve své podstatě a jak vzniká to, co jmenují. Z
toho plyne, že není velký rozdíl, mezi jazykem kdo mluví – barbarským, nebo
vzdělaným; neboť všichni nejsme nic než měď zvučící aneb zvonec znějící, pokud
mluvíme slova, ne věci – tj. slovné slupky, ne jádro představ.
( JAKOS)
Tímto započalo jeho celoživotní
poslání, veliké dílo, které pokládalo dlažbu na cestě světla svému nástupci,
který bezpochyby nabýval školních vědomostí podle didaktických zásad a učebnic
Komenského. Jak by bylo možno porozumět novému zjevení a vnitřnímu významu
Slova Božího, bez obecného a vnitřního porozumění slovům a ujednocení jejich
významu? Ne náhodou toto zjevení předal Bůh lidstvu takřka po více jak šedesáti
létech, tedy tří generacích, kdy již Komenského dílo začalo ve společnosti působit.
Ten, který k tomuto úkolu
byl povolán samotným Kristem, byl další velikán, nejvzdělanější ze
švédských synů, vědec světového věhlasu, pro něhož smířit srdce s rozumem,
vědu s náboženstvím se stalo rovněž toužebným přáním do té míry, že ho Pán
pověřil, aby lidstvu přinesl nové zjevení. Zároveň tak naplnil Komenského víru
v počátek nové velké jednoty, kterou Pán shromáždí ze všech národů pod nebem,
kdy nejlepší vztah k Bohu si vytvoří každý věřící sám, bez prostřednictví kněží
a dogmat. Tento „služebník Pána Ježíše
Krista“, tak se označoval, se jmenoval Emmanuel Swedenborg.
Dostalo se mu schopnosti pobývat současně v duchovním i přírodním světě a vydávat o tom ve svých knihách svědectví. Poté, kdy vydal, jak mu bylo Pánem sděleno, svoji poslední práci Pravé křesťanské náboženství, zemřel v Anglii 29. března 1772.
Ve svých pětapadesáti
létech, na vrcholu své vědecké dráhy, postupně, zcela nečekaně prožívá silnou
duchovní transformaci. Během ní, od července 1743 do října 1744, zapisuje své
mimořádné prožitky a sny do „Snáře“, který neměl být nikdy zveřejněn. Přesto se
tak stalo. V noci z 19. na 20. května 1744 jeden z úseků svého
snu popsal takto: „Různá řízení
prozřetelnosi mne zavedla do kostela patřícího Moravským bratřím, kteří tvrdí,
že jsou praví luteráni a znají působení Ducha svatého, o čemž si vzájemně
povídají, a že hledí pouze na Boží milost a Kristovu krev a zásluhy a
v prostotě konají. O tom víc jindy, ale mně ještě není dovoleno uzavřít
s nimi bratrství. Jejich kostel se mi zjevil před třemi měsíci tak, jak
jsem ho pak spatřil, a všichni byli oděni jako faráři.“
Sen z 20. na 21. června
popisuje takto: „ Zdálo se mi, že se
rokuje o tom, zda mám být přijat do společenství nebo do jedné z jeho rad.
Vyšel otec a řekl mi, že to, co jsem napsal o prozřetelnosti, providentia, je
velmi krásné. Vzpomněl jsem si, že je to pouze krátký traktát. – Pak, jedné
noci, jsem se ocitl v kostele, ale nahý, pouze v košili, takže jsem
se neodvažoval jít dopředu. Asi to znamená, že dosud nejsem oděný a připravený
tak, jak bych být měl.“ ( Snář )
(Poznámka: V letech 1722 až 1727 několik rodin z Moravy, převážně
z Fulneku, ale i z jiných míst, které zachovaly tradice původní
Jednoty, pod vedením Kristiána Davida, našlo své útočiště v Sasku, na
panství hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa. Vystavěli zde osadu, kterou
Zinzendorf nazval Herrnhut (místo, které střeží Bůh), česky Ochranov. Tito lidé
pocházeli převážně z moravských obcí Suchdol nad Odrou, Kunín, Rutavice,
Mankovice, Šenov, Životice, Ženklava, Štramberk, Mořkov, Nová Ves, Karlova Ves
atd.
Malá obec se rychle rozrůstala příchodem nových a nových
přistěhovalců z Moravy i odjinud. Hrabě Zinzendorf chtěl
z Ochranova vytvořit, zcela v duchu pietistického ideálu, vzorné
křesťanské společenství v rámci luterské církve. Moravští vystěhovalci
však dávali jasně najevo, že chtějí setrvat při víře svých otců.
V důsledku tohoto napětí i jiných vlivů, přicházejících od
přistěhovalců německých, docházelo v prvních letech k věroučným
sporům, zmatkům a nedorozuměním, než bylo konečně, především zásluhou
Zinzendorfovou, roku 1727 dosaženo dohody a smíření různých směrů.
Rozhodující zážitek jednoty prožili při vylití Ducha Svatého během slavení sv.
Večeře Páně 13. srpna 1727 v Berthelsdorfu. Tehdy byly stvrzeny vzájemná
láska a bratrství v Kristu všech, kteří byli v Ochranově. Proto
pokládá Jednota bratrská 13. srpen 1727 za den svého obnovení. Jméno Moravští
bratři údajně vzniklo někdy kolem roku 1731 v Anglii. Pod tímto
názvem se v roce 1735 uskutečnila první misijní výprava bratří do dnešního
USA na území Georgie do Savanah.)
V dubnu roku 1745 v noci povolal Bůh Emanuela Swedenborga jako prostředníka k tomu, aby přinesl na svět nové zjevení.
„Jaká síla ducha skrývá se ve stručné
poznámce, psané v dubnu 1745 a znějící: Od onoho dne, zřekl jsem se studia
všech světských věd a snažil se psáti o duchovních věcech, jakž Pán mi byl poručil.“
Jeho pracovna
mění své vzezření. Odstraňuje z ní všechny knihy a vědecké přístroje,
které dříve byly mu zdrojem tak neskonalých vniterných radostí – a místo nich
na stole objevuje se pouze hebrejský Starý Zákon a řecký Nový Zákon – bible
v původní řeči.“
Po létech Swedenborg píše: Vím dobře, že mnozí čtoucí tyto stránky, budou přesvědčeni, že jsou smyšlenkami a domněnkami. Prohlašuji však slavnostně, že nejsou nijakými smyšlenkami, nýbrž že skutečně se udály a byly viděny a že jsem je neviděl za uspaných smyslů, nýbrž za stavu úplného bdění, neboť zlíbilo se Pánu mně se zjeviti a mne vyslati, abych učil tomu, co vztahuje se k Nové Církvi, kteráž ve Zjevení (Janově) naznačena jest jako Nový Jeruzalém. Za tímto účelem Pán otevřel vnitro mé mysli a mého ducha, kteroužto předností mně dovoleno bylo býti u andělů duchovního světa a současně u lidí ve světě přírodním a to již po 25 let.
(Emanuel Swedenborg-Apoštol nového křesťanství, napsal J. Janeček)
Dostalo se mu schopnosti pobývat současně v duchovním i přírodním světě a vydávat o tom ve svých knihách svědectví. Poté, kdy vydal, jak mu bylo Pánem sděleno, svoji poslední práci Pravé křesťanské náboženství, zemřel v Anglii 29. března 1772.
Překladatelka Swedenborgova díla Ing. Lenka Máchová ve své útlé knize Hledání smyslu píše:
„…Náboženstvím můžeme rozumět soustavu univerzálních principů, které
člověk přijímá od Boha a které jej vedou k užitečnému životu lásky a
pravdy. Není proto důležité, kdo a za jakých okolností dané náboženství
předkládá – důležité jsou ony principy, které pocházejí pouze od Něj.
Náboženství popsané v knihách Emanuela Swedenborga je zvláštní tím, že
tyto Božské principy nejen obsahuje, ale obsahuje je v takové formě, že
člověk má možnost jim i porozumět – člověk smí nejen vědět, co je Boží vůlí pro
člověka, ale i proč tomu tak je. Duchovní skutečnosti a zákony jsou odkryty
způsobem, umožňujícím člověku se svou racionalitou poprvé proniknout za závoj
zdánlivostí do tajemství víry.“
Dr. Helen Kellerová, slepá a hluchá americká autorka o něm napsala: Jsem Emanuelu Swedenborgovi hluboce vděčná za to, že mi poskytl bohatší interpretaci Bible, hlubší porozumění křesťanství a vzácný smysl pro božskou přítomnost ve světě. Swedenborgovo poselství přineslo barvu a skutečnost a jednotu do mých myšlenek o příštím životě – povzneslo mé myšlenky o lásce, pravdě a užitečnosti – je mým největším povzbuzením k překonání mých vlastích omezení.
I ona, přestože slepá a hluchá
snad jako první rozpoznala blízkost rozsáhlého díla obou velikánů, Jana Amose
Komenského a Emanuela Swedenborga.
Jan Amos Komenský svou Obecnou poradou chtěl rychle a od
základů vyvrátit velký Babylón. Tu velkou a rychlou proměnu v lepší svět si
představoval jako povodeň, jako oheň
padající z nebe, jako bouři podvracející hory a rozrážející skály. Bůh ale volil
proměnu v čase pozvolnější, milosrdnější. Dal člověku opět svobodnou volbu,
přijmout, či nepřijmout svědectví o Božských principech, které lidem dosvědčuje
prostřednictvím člověka, kterého On sám, Kristus, vyvolil.
Nadešel konečně ten čas, kdy
zástupy šlechetných budou ctít to, co Jan Amos Komenský vykonal a naplní tak
sen jeho nadějí? Co z jeho díla zůstalo v našich srdcích a činech? Z největších
Čechů čtvrtý v pořadí? Rytina na
bankovce a řada akademických studií zabývajících se jeho životem a dílem? Uvědomujeme
si, že elita našeho národa po staletí toužila a obětovala své životy touze po
světle pravdy a žití v ní?
Záleží jen na nás samotných, zda dílo obou
velikánů dokážeme přijmout a rozvinout a budeme usilovat každý o proměnu sebe
sama tak, aby se lidstvo stalo jednou rodinou, jedním domem. Nebo jsme, my
lidé, stále nakloněni k vlastnímu neštěstí zdokonalovat nikoli sebe, ale pouze
jen technické prostředky, kterými dnes vedeme vzájemné spory? Vždyť již po celé
jedno století dokážeme rozpoutávat bouře daleko ničivější a krutější, podvracet
a rozrážet nejen hory a skály, ale celé okrsky Země, rozsévat neštěstí, bolest
smrt, a chrlit oheň z oblohy, který dokáže spálit na popel celý svět. Je
to Komenského Via lucis, po níž kráčíme?
*
Autor příspěvku: Roman Kočur
*
Autor příspěvku: Roman Kočur
Literatura - vysvětlivky:
AM – Anděl míru, autor František Kožík
JAKOS - J. A.
Komenský o sobě, Amedeo Molnár, Noemi Rejchrtová
Hledání smyslu, Lenka Máchová
Snář, Emanuel Swedenborg, překlad Zbyněk Černík
Emanuel Swedenborg – apoštol nového křesťanství, Jaroslav
Janeček
časopis Logos 8/2009