Člověk proti Bohu a Slovu

Člověk proti Bohu a Slovu

        Člověk je jediným pozemským stvořením vyznačujícím se touhou pochopit své místo na tomto světě, odkud se tady vzal a zda smrt a tedy i jeho život směřuje k pouhé nicotě, tedy nesmyslnému smyslu jeho vlastního zrození, či naopak, jeho život dává životu a tedy i smrti smysl a nicotu zcela vylučuje. A tak, podle svých životních zkušeností, celoživotního dotazování dospívá k přesvědčení, že život není zcela náhodným procesem přírody, ale má svého Stvořitele, či naopak, život je jen zcela náhodná evoluční cesta vývoje organizmů umožněná vhodnými podmínkami k životu na planetě Zemi, nacházející se v optimální vzdálenosti od hvězdy přiměřené velikosti, životodárným světlem a teplem oplývajícím Sluncem. A přesto kladná odpověď na tuto otázku, zda existuje Bůh, či nikoli, je pro kvalitu života na planetě zcela zásadní.

        Odpověď na ni nám dává Slovo Bible, avšak pyšná nadutost církví, pasujících se na zástupce Boha na zemi, ve snaze vysvětlit mnohá tajemství Slova zplodila dogmata, která se stala impulzem mocenských sporů a zápasů ve jménu Božím, podnes tak krvavých, masových a krutých,  trestuhodně diskreditujících samotného Boha. Důsledkem toho se otázka existence laskavého, milujícího a moudrého Boha stala pro mnohé z nás bezpředmětnou a dovedla je až k popření Jeho existence, znevěrohodnění Slova Božího i významu samého křesťanství pro život člověka a lidského společenství. Pohlédněme ve zkratce  na argumenty,  kterými tito svůj postoj proti Slovu a Bohu zaštiťují. Jako příklad použijeme první část filmu Petera Josepha, s názvem Zeitgeist. (Dále jen ZG.) Druhá část se zabývá událostmi 11.září 2001 a není předmětem tohoto tématu.

Film začíná  úvahou o povaze duchovnosti:

ZG.: „Duchovnost je prostý pojem, který vlastně znamená: mít cosi do činění s intuicí. V náboženské tradici je duchovnost úmyslně vtěsnána do jiného významu. Nějaký čin buď není v souladu s Božím principem, a nebo naopak, je v souladu s božím… něčím….“

Jan Samuel Mařík, znalec Swedenborgova díla, ve svých Pohledech do tajemství Bible str. 41, odkazující se na Swedenborgovo dílo O Pánu, píše: „Vlastní duchovností je chtít pravdu, protože je pravdou. Takové chtění je zbavené přírodnosti, která je charakteristická tím, že nechce pravdu pro pravdu samu, ale jen jako prostředek k dosažení utilitárních cílů. Jen pravda odloučená od světských a osobních zájmů je duchovní, protože v podstatě pravdy je Božství. Proto chtít pravdu, protože pravdou je totéž, jako uznávat, uctívat a milovat Božství.“

ZG.: „Náboženství se podařilo přesvědčit lidi, že na nebi existuje neviditelný muž,“….  

Podívejme se nejdříve ve zkratce, co to je náboženství:

            „První a základní věcí každého náboženství je uznání Božství. Náboženství, které neuznává Božství, není žádným náboženstvím. Předpisy každého náboženství se soustředí na bohoslužbu, a tedy na to, jak uctívat Božství, aby Jím byl člověk přijat. A nakolik se to vše usadí v mysli člověka, tedy natolik to člověk chce a miluje, natolik jej vede Pán. Je známo, že nekřesťané žijí mravný život právě tak, jako křesťan, mnozí z nich ještě lepší, než oni. Člověk žije mravný život buď kvůli Božství, nebo kvůli lidem ve světe. Mravný život vedený kvůli Božství je životem duchovním. Obojí se sice jeví navenek stejné, uvnitř však jsou rozdílné. První vede ke spáse, druhý ne. Kdo žije mravný život kvůli Božství, toho vede Božství, kdo jej však žije kvůli lidem ve světě, ten vede sám sebe. Objasním to příkladem. Kdo bližnímu nečiní nic zlého, protože se to příčí náboženství, a tedy Božství, ten se zdržuje konání zla z důvodu duchovního. Pokud ale někdo neškodí druhému pouze z bázně před zákonem, ztrátou dobrého jména, cti, nebo zisku a tedy kvůli sobě samému a světu, ten se zdržuje zlého jednání z přírodního důvodu a vede sám sebe…“ (Nebe a peklo odst. 318 kráceno)

 ZG.: „Klamou nás všechny možné instituce. Proč si myslíte, že církev je ta jediná, které se to nikdy netýká? Církevní instituce tohoto světa jsou tou nejhlubší spodinou.“

Lee Woofenden ve své předmluvě ke knize Emanuela Swedenborga Nebeské město (str. 5) píše: „Žijeme v době duchovních revolučních změn. Křesťanská náboženství se stala předmětem kritického zkoumání jako nikdy před tím. Někteří lidé opouštějí své církve. Ostatní si podržují konfesijní vazby, avšak touží po hlubším proniknutí do duchovní reality…“ (kráceno)

          Co je církev?  E. Swedenborg nám poskytuje tuto odpověď: 
       Církev Páně je všude tam, kde lidé žijí v dobru podle svého náboženství a uznávají Božství. Ti budou také Pánem přijati. NP 321

       Všechno co je ve Slově řečeno o církvi platí o jednotlivci v církvi, jinak by jedinec nemohl být částí církve. AC 3480

       Církev je založena na nauce, neboť nauka učí, čemu máme věřit a jak žít. Církev je církvi z nauky a náboženství je náboženstvím dle života podle nauky.     AR 902

      Každá část nauky je pravdou o sobě – i její dobro je pravdou, neboť nauka tomu jen učí, zatím co  každá část života podle toho čemu učí nauka, je o sobě dobro. I uskutečňování pravd nauky je dobrem. To je rozdíl mezi církví a náboženstvím. Kde však je nauka a není život  podle ní, nelze mluvit ani o církvi ani o náboženství. AR 903

       Církev nikdy nedosáhne svůj praedikát intelektuální cestou, ale z impulzu chtění, tj. vůle.  Všechno bytostné pochází z vůle, a proto nauka netvoří církev, pokud netíhne v celku i jednotlivostech k účinné lásce jako ke konečnému cíli. Církev Páně jako Jeho království v nebesích není nic jiného, než láska k Pánu a účinná láska k bližnímu.
 AC 809            (Jan Samuel Mařík, Pohledy do tajemství Bible)

ZG.: „Bible není nic jiného, než astrologický literární hybrid, podobně jako všechny náboženské mýty předtím. Ve skutečnosti je možné najít přenosy vlastností jedné postavy na druhou postavu i v samotné Bibli. Ve Starém zákoně je příběh o Josefovi. Josef byl Ježíšův prototyp. Josef se narodil zázrakem, Ježíš se narodil zázrakem. Josef měl dvanáct bratrů, Ježíš dvanáct učedníků. Josefa prodali za 20 stříbrných, Ježíše za 30 stříbrných. Bratr Juda chtěl prodat Josefa, učedník Jidáš prodat Ježíše. Josef začal pracovat jako 30-ti letý, Ježíš začal pracovat jako 30-ti letý. A paralely pokračují…

        Emanuel Swedenborg v knize O písmu svatém (str.1-3, kráceno) píše:

„Všeobecně se tvrdí, že Slovo pochází od Boha, je božsky inspirováno, a tudíž je svaté: dosud však nikdo nevěděl, kde v něm Božství spočívá. Svou písemnou podobou totiž připomíná jakýkoli běžný spis, jen sloh je neobvyklý – ani tak vznešený, ani tak oslnivý, jakým se zdánlivě vyznačuje dnešní psaní. Z tohoto důvodu člověk, který uctívá přírodu jako Boha (či ještě více než Boha) a své myšlení čerpá sám ze sebe a svého ega, a nikoli z nebe od Pána, může upadnout do omylu v úctě k Písmu a začít jím dokonce opovrhovat: při jeho četbě se pak může sám sebe tázat: Co je to? A co je toto? Může to být božské? Mohl by Bůh, jehož moudrost je nekonečná mluvit tímto způsobem? V čem spočívá jeho svatost, a odkud tato svatost pochází, ne-li z pouze náboženského citu a přesvědčování, které z něj vychází?...

 …Skutečný význam Slova nemůžeme poznat jinak než z duchovního smyslu Slova, a ten nelze osvětlit jinak než učením o souvztažnostech…Protože Božství ve světě se zpřítomňuje souvztažnostmi, bylo také Písmo sepsáno výlučně v souvztažnostech. I Pán mluvil v souvztažnostech, protože promlouval z Božství, neboť co pochází z Božství sestupujícího do přirozeného světa, to se obrací v takové věci, které si navzájem odpovídají s věcmi božskými a které pak ve svém nitru ukládají a skrývají božské skutečnosti, označované jako nebeské a duchovní.

    Odst.21: Byl jsem poučen, že lidé nejstarší církve (tedy církve před potopou) vynikali natolik nebeským duchem, že rozmlouvali s nebeskými anděly a že byli schopni mluvit s nimi v souvztažnostech. Tím dosáhla jejich moudrost takového stupně, že o čemkoli, co viděli na tomto světě, mohli uvažovat nejen přirozeným způsobem, ale zároveň i duchovně, takže mysleli v jednotě s anděly. Mimoto se mi dostalo poučení, že Enoch, o němž je zmínka v Genezi (1. Mojž 5,21-24) spolu se svými druhy sebral souvztažnosti z úst těchto lidí nejstarší církve a předal jejich znalost dalším generacím: že tak učení o souvztažnostech nejen zůstalo v povědomí, ale dál se mohutně rozvíjelo v mnoha královstvích Asie, zvláště v zemi Kanaán, v Egyptě, Asýrii, Chaldeji, Sýrii, Arábii a také do Řecka, kde však prodělalo proměnu v báje, jak vidíme u nejstarších spisovatelů řeckého národa.

     Odst.22: Protože se však postupem času předobrazy církve, jež byly souvztažnostmi, zvrhly v modloslužebné představy a v magii, byla z Božské prozřetelnosti znalost souvztažností postupně vyhlazena z paměti a u izraelského a židovského národa úplně ztracena a zničena.(Kráceno)

        Odst.23:

…Tak si lidé dávných dob, kteří měli povědomí o souvztažnostech, vytvářeli obrazy, jež byly odrazem nebeských věcí patřících nebi a tedy i církvi. Vyhrazovali jim proto místo nejen ve svých chrámech, ale i ve svých domech, a to ne ke zbožnému uctívání, ale jako připomínku nebeských věcí, které vyjevovaly. V Egyptě i jinde se tedy vyskytovaly obrazy telat a volů, hadů, a také dětí, starců, panen – protože telata a voli označovali citová hnutí a síly přírodního člověka, hadi lstivost smyslového člověka, děti nevinnost a lásku k bližnímu, starci moudrost, panny náklonnost k pravdě, a podobně. Když bylo povědomí o souvztažnostech vymazáno z paměti, potomci začali uctívat obrazy a znamení vytvořená svými předky jako posvátná a nakonec jako božstva sama, protože je nacházeli v chrámech a jejich okolí…

…Povědomí o souvztažnostech přetrvalo u mnoha východních národů, a to dokonce až do Pánova příchodu, jak dosvědčuje příchod mudrců od východu k Pánu při jeho narození. Bylo také příčinou, proč je předcházela hvězda a proč s sebou přinesli jako dary zlato, kadidlo a myrhu. Hvězda, která je předcházela, znamenala poznání z nebe, zlato znamenalo nebeské dobro, kadidlo duchovní dobro a myrha dobro přírodní – a z těchto tří pochází veškeré uctívání Boha…
   Odst.24: Poznání souvztažností, které dává duchovní smysl Slova, nebylo v následujících dobách objeveno: křesťané prvotní církve totiž byli natolik prostí, že jim nemohlo být odkryto – nebylo by jim k žádnému užitku a nebyli by je schopni pochopit. Když pominula tato doba, ujalo se vlády papežství a nad celým křesťanským světem se rozprostřela tma: ti, kdo podléhali této nadvládě a byli utvrzováni v jejich klamech, nebyli schopni ani ochotni vnímat cokoli duchovního, tedy ani souvztažnost přirozených a duchovních skutečností ve Slově. Pak by totiž mohli dojít k přesvědčení, že „Petrem“ není míněn Petr, ale Pán jakožto Skála: stejně by se mohli přesvědčit, že Slovo je svaté až do svého nejhlubšího nitra a vzhledem k němu nemá papežský výnos žádnou váhu.

Avšak i po reformaci, kdy lidé začali dělat rozdíl mezi vírou a láskou k bližnímu a uctívat Boha ve třech osobách (tedy uctívat tři Bohy, které pojímali jako jednoho) zůstaly těmto lidem nebeské pravdy skryty. Pokud by jim byly odhaleny, byli by je zfalšovali a vztáhli by je pouze na víru, žádnou by neuplatnili vzhledem k lásce k bližnímu a lásce k Bohu, a tak by si byli také uzavřeli nebe.

     Odst.25: Nyní byl duchovní smysl Slova Pánem otevřen, (konec 17. století) protože bylo zjeveno učení skutečné pravdy: toto a žádné jiné učení je v souhlasu s duchovním smyslem Slova. Tento smysl je navíc předznamenán zjevením Páně v oblacích nebeských s mocí a slávou velikou“ (Mat 24,30.31) 
      Táž kapitola pojednává o skonání věku, kterým je míněna poslední doba církve:

„A hned po ssoužení těch dnů se slunce zatmí, a měsíc nedá světla svého, a hvězdy budou padati s nebe, a moci nebeské se budou pohybovati. Tehdáž se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdyť budou kvíliti všechna pokolení země, a uzříť Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. Kterýž pošle anděly své s hlasem velikým trouby, i shromáždiť  vyvolené jeho ode čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich.“

      Tato slova v duchovním smyslu neznamenají, že slunce a měsíc se zatmí, že hvězdy budou padat s nebe, že se na nebi ukáže znamení Páně a že Pán bude viděn v oblacích spolu a anděly s troubami: každé jednotlivé slovo zde označuje některou duchovní skutečnost církve a týká se toho jejího stavu, o jehož konci byla tato slova řečena. V duchovním smyslu totiž slunce, jež se zatmí, je obrazem Pána, pokud jde o lásku: měsíc, jenž nedá světla svého, je obrazem Pána vzhledem k víře: hvězdy padající z nebe představují znalosti dobra a zla, které podlehly zkáze: znamení Syna člověka na nebi znamená zjevení Božské pravdy: pokolení zemská, kteráž kvíliti budou, představují nedostatek veškeré pravdy náležející víře a veškerého dobra náležejícího lásce: příchod Syna člověka na oblacích nebeských s mocí a slávou znamená Pánovu přítomnost ve slově a oblaka označují doslovný smysl Slova a sláva jeho smysl duchovní: andělé s hlasem velikým trouby zobrazují nebe, z něhož přichází Božská pravda: shromáždit vyvolené od čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich znamená novost církve ve věcech lásky a víry. Že zde není míněno zatmění slunce a měsíce, ani pád hvězd na zem, jasně vysvítá u proroků, kteří podobně mluví o stavu církve v čase Pánova příchodu na svět. (Str. 12,13)

     V odst. 26 se ale zároveň zdůrazňuje, „že duchovní smysl Slova nebude nadále sdělen nikomu, kdo nesetrvává v ryzích pravdách od Pána…“ V tomtéž díle, O Písmu svatém, jsou uváděny důvody, proč tomu tak je.

(Pozn.: Ve Swedenborgových knihách „Souvztažnost či souvislost“ značí živý vztah mezi věcmi ve dvou různých rovinách reality – obvykle duchovní a hmotné. Můžeme o tom přemýšlet jako o způsobu, kterým se duchovní věci projevují ve hmotné rovině.)

ZG.: A existuje vůbec nějaká nebiblická zmínka o člověku jménem Ježíš, synovi Marie, který cestoval s 12-ti učedníky, léčil lidi a dělal zázraky?

     Pakliže nebyl nalezen žádný písemný doklad o existenci Ježíše a jeho učedníků v knihách významných historiků žijících v období života Ježíšova a krátce po jeho ukřižování, má to jistě vyšší, duchovní smysl.

Přesto záznamy o životě Ježíše a prvních křesťanů existují. Jsou jimi Nový zákon Slova, doklady o pronásledování raných křesťanů, římské katakomby, přistání Marie Jakubovy a Máří Magdalény na pobřeží Francie, králů Merovejců, apokryfní evangelia, rukopisy  z Nag Hammádí, legenda o Kopí osudu … Tady můžeme jen citovat Ježíšova slova k Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“(Jan 20,29)

ZG.: Křesťanství stejně jako jiné teistické systémy víry, jsou největším podvodem Věku. Slouží k odpoutání lidí od přírody a sebe navzájem. Podporují slepou oddanost autoritě.

V díle O Pánu a víře, str. 113,114, E. Swedenborg  m.j. píše:

„Do církve pod papežskou nadvládou vnikla víra oddělená od pravdy a opanovala ji, protože právě neznalost pravdy byla hlavní ochranou jejího náboženství. Proto v ní také zakázali číst Slovo – jinak by (papež a kněží) nemohli být uctíváni jako božstvo, jejich svatí by nemohli být vzýváni a modlářství by se nemohlo rozšířit natolik, aby jejich mrtvá těla, kosti a hroby byly pokládány za svaté a mohly tak sloužit obchodu. Z toho je zřejmé, jak obrovské klamy dokáže vytvořit slepá víra. Slepá víra přežila i později u členů reformované církve, neboť i ti oddělili víru od lásky k bližnímu. Ten, kdo je odděluje, nemůže znát pravdu a vírou nazývá prostou myšlenku, že něco je tak či onak, aniž by pravdu vnitřně poznal. I pro takového člověka je neznalost ochranou jeho vlastního dogmatu. Dokud mu vládne neznalost spolu s přesvědčením, že teologické otázky jsou transcendentní, dokáže o nich hovořit a neprotiřečit si, ostatní přitom věří, že má pravdu a že jim rozumí…

     „Někdo si možná myslí, nebo se ptá: Může snad někdo vnitřně poznat pravdu, která by tvořila víru? To já nemůžu.“ Řeknu mu však, jak by mohl: Vyhýbej se zlům jako hříchům a jdi k Pánu a budeš znát pravdy tolik, kolik si budeš přát.“

     Zbývá ještě osvětlit poslední argument autora ZG, argument astronomicko – astrologický. Vzhledem k jeho významu je uveden v plném znění:

ZG.: Křesťanská víra je parodie na uctívání Slunce, víra ve které z něho udělali osobu, a nazvali ji Kristus a uctívali ho tak, jako původně uctívali Slunce. (Thomas Paine, 1737-1809)  Text RG pokračuje:

     Už od roku 10 000 let před Kristem překypuje historie nápisy  a svitky, odrážející lidskou úctu a obdiv ke slunci. Je lehké to pochopit proč, když s každým ránem to slunce vyjde, přinášejíc světlo, teplo a bezpečí, chránící nás před chladem a slepotou, dravci zaplněnou temnotu noci. Lidé zjistili, že bez něho by nerostlo obilí, a život na planetě by nepřežil. Tyto vlastnosti udělaly ze Slunce nejuctívanější objekt všech dob. Podobně lidé dobře poznali hvězdy. Sledování pohybu hvězd jim umožňovalo poznávat a předpovídat události na dlouhá časová období, jako zatmění nebo úplněk. Hvězdná seskupení se katalogizovala, a dnes je známe jako souhvězdí.

Proč sluneční bohové mají právě tyto vlastnosti?!

Proč panna a proč 25. prosince?

Proč byli 3 dny mrtví a následuje zmrtvýchvstání?

Proč 12 učedníků či stoupenců?

       Kříž zvěrokruhu je jeden z nejstarších pojmů lidské historie. Zobrazuje Slunce, jak obrazně prochází skrze 12 hlavních souhvězdí v průběhu roku. Také zobrazuje 12 měsíců v roce, 4 roční období, slunovraty a rovnodennosti.

Pojmenování “zvěrokruh“ souvisí s tím, že souhvězdí byla polidštěna, personifikována, jako osoby, nebo zvířata. Jinými slovy, rané civilizace Slunce a hvězdy nejen sledovaly, ale jim i připisovali vymyšlené příběhy, popisující jejich pohyby a vztahy. Slunce s jeho životodárnou a ochrannou povahou bylo personifikované jako výraz neviditelného stvořitele a boha. Bylo známo jako “ Boží slunce“, světlo světa, spasitel lidstva. Tak jako 12 souhvězdí představovalo zastávky na božské cestě slunce, a bylo pojmenováno podle přírodních úkazů v daném období. Například Vodnář, nosič vody, s kterým přišly jarní deště.

        Hvězdou na východě je Sirius. Je nejjasnější hvězdou noční oblohy, kterou je 24. prosince vidět v linii se třemi hvězdami Orionova pásu. Tyto hvězdy se dnes nazývají stejně, jako v dávné minulosti: Tři Králové.

        Tyto čtyři hvězdy, Sirius a Tři Králové společně ukazují na místo východu Slunce 25. prosince.

      
       Jsou hojné historické záznamy a odkazy lidí respektujících a uctívajících Slunce. A je velmi jednoduché pochopit proč. Když každé ráno Slunce vychází, přináší světlo, teplo a bezpečí lidí před chladem, slepotou, predátory, kteří se skrývají pod rouškou noci. Lidé pochopili, že bez něj nevyroste úroda a život na planetě by neměl šanci přežít. Tyto skutečnosti dělají Slunce nejuctívanějším objektem všech dob. Taktéž si byli vědomi velmi dobře hvězd, jejichž sledování jim umožnilo rozpoznávat a předvídat události, které se přihodí za delší časové období, jako je třeba zatmění nebo úplněk. Vznikly soupisy hvězdných seskupení, které dnes známe jako souhvězdí.

Dřívější civilizace Slunce a hvězdy jen nenásledovaly, zosobnily si je s přizpůsobivými mýty, popisujícími jejich pohyby a vztahy. Slunce, které dává život a zachraňuje hodnoty, bylo zosobněno jako vzor nikdy neviděného stvořitele – Boha. Boží Slunce, Světlo světa, Spasitel lidského druhu. 12 souhvězdí reprezentuje místa na cestě Božího Slunce. Jejich jména většinou zastávají faktory přírody, které se dějí v daném období. Jako např. Vodnář = posel vody, který přináší na jaře deště.

Panna Marie je  souhvězdím Panny také známé jako  Virgo.

       Virgo je v latině panna, je také známo jako „Dům chleba“ a podoba souhvězdí je panna držící snop pšenice. Dům chleba a snop pšenice reprezentují srpen a září – čas žní. Ve skutečnosti  Betlém znamená dům chleba. Betlém je tedy odkazem na souhvězdí Virgo, místo na nebi, ne na Zemi.

      Je zde další zajímavý fenomén souvisící s 25. prosincem, či zimním slunovratem. Mezi letním a zimním slunovratem se dny zkracují a ochlazují. Z pohledu severní polokoule se Slunce pohybuje na jih, zmenšuje se a je stále slabší. Zkracování dnů a zánik s příchodem zimního slunovratu symbolizovalo naším předkům smrt. Byla to smrt Slunce. A 22. prosince byl ústup Slunce úplný. Po dobu 6-ti měsíců se Slunce pohybovalo více a více na jih, když dosáhlo nejnižší bod na obloze. Tu se stává zajímavá věc. Slunce se přestane, alespoň viditelně  pohybovat po dobu tří dnů. Během této 3-denní pauzy Slunce setrvává blízko souhvězdí Jižního kříže.

        A potom, 25. prosince se Slunce pohne o 1 stupeň směrem na sever, aby přineslo delší a teplejší dny a nakonec jaro. Proto se říkalo, že Slunce zemřelo na kříži, tři dny bylo mrtvé jen, aby bylo vzkříšeno, či znovu zrozeno.  Proto Ježíš a další sluneční bohové sdílejí koncept 3-denní smrti a vzkříšení.

      Avšak ono „zmrtvýchvstání“ Slunce se slaví až v den jarní rovnodennosti, neboli Velikonoc - o poslední velké noci. To proto, neboť během jarní rovnodennosti Slunce oficiálně přemohlo zlo temnoty, když se den stane delším než noc a projevují se blahodárné účinky jara.

       Pravděpodobně nejjasnější ze všech astrologických symbolů kolem Ježíše je oněch 12 učedníků. Přestavují 12 souhvězdí zvěrokruhu, s nimiž Ježíš, jakožto Slunce, cestuje.

Popravdě, číslem 12 je naplněna celá Bible...Zpět ke kříži zvěrokruhu, obraznému životu Slunce. Nebyl to jen umělecký výraz nebo nástroj na sledování slunečního pohybu. Byl to také pohanský duchovní symbol, který zjednodušeně vypadal takto:

         Protože Ježíš představuje Slunce. Syna Boha, Světlo světa, pozdvižený zachránce, který přijde znova. Jako to dělá každé ráno, s hrdostí Boha, který chrání před silami Temna a rodí se znovu každé ráno a můžete ho vidět v oblacích, nahoře v nebesích, s korunou z trnů - neboli "paprsky slunce".

Tyto, výše uvedené astrologicko - astronomické skutečnosti pro odpůrce existence Ježíše, samotného Boha, představují hlavní, nejdůležitější argumenty jeho popření. Ale nejsou naopak právě důkazy Jeho existenci stvrzujícími? Pohlédněme na ně rovněž očima souvztažnosti:

        Souhvězdí Panny, známé také jako Virgo, či Dům chleba, v duchovním smyslu je souvztažností „panny“ –  s církví jako nevěstou, která chce být spojena s Pánem, miluje pravdy, protože jsou pravdivé, žije podle nich, a proto nastává spojení těmito pravdami.

Dům je symbolem nebeského dobra…

Chléb jako základní potrava a symbol výživy vůbec, představuje všechno duchovní a nebeské, co vyživuje duši. Je tedy symbolem dobra lásky a pravdy víry a v nejvyšším smyslu je jím Sám Pán, jako zdroj těchto nebeských hodnot. Proto Pán řekl, když podával chléb při poslední večeři: „…Vezměte a jezte, to je tělo mé.“ Mat 26, 26 (Pohledy do tajemství Bible str.41, 61, 136)

Po celé věky lidé hleděli v úžasu na noční hvězdnou oblohu uchvácení její nezměrnou majestátností a krásou. Byla vždy inspirací ke kladení otázek o světě o jeho Stvořiteli, o tom, co člověka přesahuje a jaké je jeho místo v tomto nezměrném prostoru. Technická revoluce a rozvoj vědy málem vytlačily Boha nejen z našeho světa, ale i z našeho života. A s tímto snad zákonitě, světly  ulic, silnic a měst jsme zastínili oblohu do té míry, že mnozí lidé za svého života její nezměrnou, nekonečnou nádheru nikdy nespatřili a neužasli nad ní a nepocítili ten mrazivý, ale krásný pocit posvátnosti a nevydechli pod tímto Stvořitelovým dílem „Ách Bože“.

 

A je s podivem, že za ta staletí jsme nebyli a nejsme dosud schopni  uvědomit si, že to, co se děje na obloze neposkytuje jen orientaci v čase orby, setí, žní a zejména není astronomicko-astrologickou parodií, ale že hvězdy i celá souhvězdí na noční obloze a slunce na obloze denní nám, lidem žijícím na planetě Zemi, předvádějí neuvěřitelné, ohromující a samotným Bohem inscenované, k pokoře inspirující  představení:  Betlémskou hvězdu, Tři krále, narození Ježíše, jeho cestu světem provázenou 12. apoštoly, smrt ukřižováním a Jeho zmrtvýchvstání. Předvádějí nám tento biblický příběh rok za rokem, po celé věky. Ohromující poznatek. Samotné hvězdy před našima očima takto oslavují Krista, vyjevují Boží slávu a nám, lidem, tak nejen stvrzují pravost tohoto biblického příběhu ale i existenci milujícího, moudrého Boha.

Ne, nic se neděje náhodně. Náhoda nemá žádný vliv na pohyb planet, hvězd ani souhvězdí. Ten vždy směřuje z duchovního světa do světa hmotného, nikoli naopak. Tak tomu je i v tomto případě. Sundejme roušku z očí a pohlédněme na další skutečnost vidoucíma očima díky zjevení, které dal Pán,  prostřednictvím E. Swedenborga světu:

       „Božství od Pána se v nebi nazývá Božskou pravdou… Tato Božská Pravda  vplývá do nebe od Pána z jeho Božské Lásky… Božská láska a z ní pocházející Božská Pravda se k sobě mají jako teplo a světlo ze slunce v tomto světě: láska odpovídá teplu slunce a pravda z ní pocházející odpovídá světlu ze slunce. Podle souvztažnosti teplo označuje lásku a světlo označuje z ní plynoucí pravdu.

To nám ukazuje, jaká je Božská Pravda plynoucí z Božské Lásky Pána:  tedy, že je to ve své podstatě Božské dobro spojené s Božskou Pravdou, jež díky tomuto spojení oživuje vše v nebi, stejně jako ve světě sluneční teplo spojené se světlem dává plodnost všemu na Zemi, jak se děje na jaře a v létě…“ (E. Swedenborg, Nebe a peklo, odst. 13)

       Slunce, o kterém máme dnes tolik odborných fyzikálních informací, se pro nás stalo všedním objektem. Zůstane jím i nadále, pokud poslední argument ZG. týkající se slunce budeme  parafrázovat prostřednictvím souvztažnosti?

  

     S Pánem v přírodním světě souvztaží Slunce. Teplem a světlem slunce připomíná se nám, lidem, Pán Svou Božskou láskou a Božskou pravdou, kterou nás, dobré i zlé, obdarovává s každým novým dnem, přemáhající síly nočního temna.  Připomíná  se nám  nad  oblaky s královskou korunou – jež tvoří "paprsky slunce".

        Je třeba dodat, že „temno“ je v duchovním smyslu synonymem zla; zatímco „koruna“ ve Slově znamená moudrost, protože moudrost je to nejvyšší u člověka a ta jej korunuje. To symbolizuje i královská koruna, neboť "králem" ve Slově, v jeho duchovním smyslu je Božská Pravda, ze které vychází veškerá myslitelná moudrost. (J.S.Mařík, pohledy do tajemství Bible, str. 215, 77)

Jsme významem těchto poznatků překvapeni, nebo je považujeme za bezcenné a uložíme je tam, kam ukládáme nepotřebné?

                                                                
                                                                      *

Literatura:

Jan Samuel Mařík: Pohledy do tajemství Bible

E. Swedenborg: Nebe a Peklo,  překlad Mgr. Lenka Máchová

E. Swedenborg: Nebeské město, překlad Mgr. L. Máchová

E. Swedenborg: O Písmu svatém, překlad Lenka Valešová

E. Swedenborg: O Pánu a víře, překlad Mgr. L. Máchová

Peter Joseph:  DVD ZEITGEIST Film, který změní váš pohled na svět!!!

odkaz:
http://www.youtube.com/watch?v=WfWAAPL1foY&feature=related

Děkuji za podnětné připomínky skvělé překladatelce Swedenborgova díla
paní Mgr. Lence Máchové.
Autor příspěvku blogu: Roman Kočur

Alfons Mucha: DRAHOKAMY, PÉRO a PETRKLÍČ - pohled dovnitř

Alfons Mucha: DRAHOKAMY, PÉRO a PETRKLÍČ - pohled dovnitř

Čím to, že Muchovo dílo, dokonce i prosté plakáty, které před stoletím visely na vylepovacích tabulích po stovkách v ulicích Paříže, nás stále oslovují?

Nejlépe tuto otázku zodpověděl v knize MUCHA od Sarah Muchové, Ronald F. Lipp ve stati „Alfons Mucha – Poselství a člověk“. V ní, mimo jiné, píše:

„…Muchova nejlepší dekorativní díla jsou jemně prokreslené kompoziční skvosty, často zaplavené nejrůznějšími květinovými a rostlinnými motivy a překypující složitými, opakujícími se hypnotickými ornamenty s množstvím ezoterických symbolistických prvků…

Podle duchovního řádu, který ovlivnil i Muchu, se měl člověk v dlouhém a bolestném zápase vymanit ze své slepé existence a dospět k božskému povznesení. Tento řád také věřil, že cesta k dosažení božského ideálu je provázena Boží přítomností, „duší světa“, která člověku zprostředkovává vyšší moudrost, spojuje nebe se zemí, viditelné a neviditelné, věčné a smrtelné. Pro člověka je tato komunikace symbolicky ztělesněna světlem a vyjádřena prostřednictvím umění. Cílem umělce, zasvěceného do těchto představ, bylo nejen ztvárnit hezkou tvář nebo půvabnou krajinu, ale prostřednictvím přímého účinku jasných i skrytých symbolů na lidskou mysl současně vyjádřit určitý mravní imperativ. V nedávné době, po pečlivém prozkoumání Muchových vlivů a tvorby, dospěli někteří badatelé k přesvědčení, že toto bylo jeho záměrem. Z tohoto pohledu je Muchova žena antropomorfním ztvárněním velké duše světa a vyjadřuje částečně prostřednictvím nevědomých archetypů, poznání, že svět je laskavý, život dobrý a štěstí na dosah, pokud víme, jak se ho zmocnit. Mravním záměrem aplikace Muchových prací na co největší množství spotřebních předmětů je podle tohoto idealistického hlediska zprostředkovat toto podprahové poselství lidstvu v co nejširší míře.“  

            Ronald F. Lipp naprosto přesně vystihl skrytou podstatu toho, co nás na Muchově díle stále fascinuje, aniž bychom si byli této podstaty vědomi a dokázali ji sami, v jeho díle, vyjma Slovanské epopeje, odhalit. V téže publikaci se u kvarteta panó Drahokamy píše:

„V této senzuální sérii zosobňují ženy, hledící provokativně divákovi přímo do očí, drahokamy. Ženské figury tvoří dominantu horní části obrazu, zatímco spodní části dominuje realistická kresba květu, jehož barva je charakteristická pro daný drahokam. Barevné schéma panelů zahrnující draperie, ozdoby ve vlasech a mozaikovou aureolu, odpovídá barvám jednotlivých drahokamů a tvoří harmonizující celek. Z korespondence vyplývá, že Mucha zamýšlel namalovat ženu, zosobňující ametyst polonahou, ale Champenois ho požádal, aby měla zakrytá ňadra, protože se obával mravokárných výtek.

            Vezměme to v patrnost a pokusme se pohlédnout na cyklus Drahokamy novýma očima. Jedná se o Rubín, Smaragd, Ametyst a Topas. Panó tohoto mimořádného kvarteta mají jednotnou kompozici. Společnými kompozičními dominantami jsou sedící krásná mladá dáma s květinovým popředím. Na pozadí se nachází mozaikový kruhový terč, který je-li namalován nad hlavou světice, nazývá se nimbus, aureola či svatozář. Zde se ale o nimbus nejedná,  jak pochopíme dále, jedná se o jeho protiklad, opak.  To, že se nachází za zády zobrazené postavy rovněž znamená, že ta se od něj odvrací, a zároveň se tím vymezuje vůči tomu, co soustředné pásy s ornamentální výplní symbolizují. Zřetelně vidíme, že vytvářejí mozaikový dekor hadí kůže a odkazují tak k symbolice hříchu. Pokud si pozorně prohlédneme tváře všech čtyř mladých žen zjistíme, že vyjma účesu jsou si natolik podobné, že se jedná o tutéž ženu. Převažující barevné ladění odpovídá barvě jednotlivých drahokamů. Avšak, je tady jedna podivná skutečnost. Přestože jednotlivé obrazy nesou názvy drahokamů, vyjma rubínu a ametystu, zde žádný šperk ze smaragdu ani topasu nenalezneme. Neznamená to snad, že tento kvartet odkazuje k něčemu zcela jinému? Pohlédněme tedy na jednotlivá panó novýma očima v daném pořadí: Rubín, Smaragd, Ametyst, Topas. Nebo je snad toto pořadí náhodné?

RUBÍN

Dominantním objektem tohoto panó je mladá žena držící rubínový šperk ve tvaru tří srdcí. Krajní srdce jsou malá, prostřední srdce je největší a představuje spojení dvou srdcí, muže a ženy, v jedno.  Hroty menších srdcí směřují nahoru, hrot většího pak dolů. Vytvářejí tak protikladně situované trojúhelníky, které představují symboly muže a ženy. Srdce je odedávna symbolem lásky. Oči mladé ženy se na nás nedívají vyzývavě, ale jsou cudně sklopené. Ve vlasech ji zdobí zralé třešně, symbolizující oddanou, až k oběti ochotnou lásku.

Láska chce, aby to, co je její, patřilo druhému, a cítí radost druhého jako svoji vlastní – to je milování. Avšak cítit svou vlastní radost v druhém, a nikoli radost druhého jako svou vlastní, to milování není. Je to sebeláska, zatímco to první je milování bližního.
(Božská láska a moudrost, odst.47)

Spodní třetině pak dominuje květ Vánoční hvězdy. Představuje tu symbol lásky, která se o vánocích zrodila prostřednictvím Krista do světa. Rubín má rudou barvu. Ta je rovněž symbolem lásky ale také prolité, obětované krve.

Za zády ženy se nachází kruhový terč, který vyplňují mozaikové ornamenty připomínající hadí kůži. Když na ně pohlédneme pozorněji, pak ornament vnějšího pásu tvoří rudé rty, které jsou symbolem hříšné, smyslné, pouze tělesné až prodejné lásky. Prostřední pás tvoří symboly muže a ženy, avšak v dekoru hadího těla odkazují k prvotnímu hříchu. Vnitřní pás vyplňuje květ s rudými lístky podobnými kopretině. Ty obvykle trháme, když milujeme láskou, která v nás vyvolává nejistotu stálosti, neopětování a nutí nás dotazovat se osudu prostřednictvím vykladačů, na její opravdovost. Důvod, proč se žena od terče odvrací je ten, že láska zahrnuje nejen ty nejlepší, ale i ty nejhorší stavy srdce a mysli. Je motivem pro všechny  naše činy, dobré i špatné. Žena se odvrací od špatné, padlé lásky, neboť stejně jako toto panó, symbolizuje pravou, čistou, ryzí  Lásku.

SMARAGD

Na tomto panó se  žádný šperk nenalézá. Oči ženy nám hledí upřeně, sebejistě do očí, snad až do našeho nitra. Její brada leží klidně na rukou spočívajících na hlavě draka. Jeho rozevřená tlama a zlé, smaragdově zelené oči se hrozivě na nás upínají. Představují ničivou až vražednou hrozbu.  Drak zde symbolizuje sílu nespoutané lidské animality, která, je-li  neovládnuta vlastním rozumem spočívajícím v moudrosti spolu s  vůlí spočívající v lásce,  stává se zlem ohrožujícím samotný život.  Z pózy ženy je zřejmé, že draka zcela ovládla. Rozum  tu symbolizuje smaragdový hádek zvedající se z jejího čela, jehož smyčky vytvářejí písmeno „M“ zdůrazňující moudrost z níž pochází.  Spodní  třetinu plakátu vyplňují větévky blahovičníku, neboli eucalyptu. Vyobrazené listy jsou štíhlé a dlouhé. Jen ty rostou na dlouholetých větvích eucalyptu a jen ony jsou plné léčivé, uzdravující esence, na rozdíl od listů rostoucích z nevyzrálých mladých haluzí, které jsou kopinaté a krátké, bez obsahu esencí. Eucalyptus tu symbolizuje paralelu s vyzrálým člověkem, věkem nabývajícím blahodárné, uzdravující síly moudrosti. Jejím prostřednictvím uskutečňuje pravá láska užitečnost. Moudrost totiž spočívá v pravé lásce tak, jako pravá láska v moudrosti.

Žena žádný šperk na sobě nemá patrně proto, neboť ozdobou člověka je moudrost sama. Prostřední pás terče tvoří dekor dvou opačně stočených hadů, připoutaných k sobě obručí. Symbolizují protiklad dobra a zla, či nebe a pekla. Šípový znak červené barvy pak vymezuje hranicí mezi nimi. Záleží jen na nás samých, na kterou stranu se ve své lásce a svobodě, kterou nám  daroval Pán,  k dobrému či zlému svým životem moudře, či nemoudře, přikloníme. Je tedy nepochybné, že žena tu stejně jako toto panó symbolizuje Moudrost.

AMETYST

Na tomto panó se nachází rovněž tatáž mladá žena, avšak s mučenkou vetknutou v bohatých kadeřích, šperkem zavěšeným na hrudi a kosatci dosahujícími výše jejich kolen.

Mučenka je symbolem Kristova utrpení na kříži, stejně jako i těch, kteří trpěli pro víru. Její koruna nám připomíná trnovou korunu a pestíky uprostřed květu pak tři hřeby, jimiž byl Kristus přibit na kříž.

Zlato šperku je slunečním kovem, v křesťanské symbolice představuje věčné světlo nebe a Bohem inspirovanou vládu. Jeho výplň tvoří ametyst, který v těchto souvislostech symbolizuje božské dobro, odpuštění a lásku. Ametyst je kámen považovaný rovněž za ochránce a nositele spirituality. Prsteny s těmito kameny nosí biskupové křesťanských církví.

Kosatec pro Francouze jakožto „ fleur de lys“ symbolizuje svými třemi plátky víru, moudrost a odvahu. Iris, neboli kosatec, je rovněž symbolem  naděje, síly a světla. Patří řecké bohyni duhy Iris. Duha znamená rovněž novou smlouvu, kterou ve starozákonní době uzákonil Bůh mezi Ním a člověkem.

Terč za zády ženy sestává ze tří ornamentálních  polí. Ornament vnějšího okruží podobný hadí kůži nám může symbolikou římské desítky s její postupně vytrácející se zřetelností připomínat desatero, jehož význam se postupně ve společnosti vytrácí  nakolik sama mravně upadá a namísto dobra do lidského a společenského života vstupuje zlo. Nejširší, prostřední pás vytvářejí spletence stočených  pásků kožených důtek opatřených na konci háčky, jimiž byl bičován i Kristus. Kruhy vnitřního pole představují okovy, ke kterým byli poutáni mučedníci víry. Prázdný středový pruh symbolizuje prázdnotu života bez víry v Boha. Toto panó, stejně jako tato žena symbolizuje skutečnou, opravdovou Víru.

TOPAS

Ústřední postavou plakátu je táž mladá sedící žena s očima plnými klidu hledícími někam do daleka. Opírá se levým loktem o hlavu bysty Sybily mající šátkem zastřené oči. V dolní polovině se nachází Linarina Annua, neboli Měsíčnice, zvaná také Jidášovy penízky. Terč za její hlavou tvoří ornament žaludů a soustředných kruhů. Žaludy jsou plody dubu, který byl posvátným stromem Druidů a je symbolicky spojován s věštěním a předpovídáním budoucnosti.

Věštbu Bible zapovídá. Naznačují to i soustředné kruhy, jež jsou symbolem Dantova pekla. Je to varování před snahou vstupovat bez pověření Boha do oblastí člověku zapovězených. Proto se žena od terče odvrací a Sybile zastřela šátkem oči.  Květu penízků poté kdy dozraje, spadnou slupky, které po dobu růstu a zrání, ochraňují  semena. Teprve pak květ prohlédne do plné krásy. Zde je paralelou s člověkem, který láskou, moudrostí a vírou dozraje, prohlédne a s důvěrou v Boží vedení sám hledí s nadějí do budoucnosti. Toto panó je proto v řadě poslední a je logickou výslednicí tří předchozích a stejně jako tato mladá žena, symbolizuje NADĚJI.

Je zřejmé, že tento cyklus symbolizuje základní charakteristiky plného lidství: lásku, moudrost, víru a naději, tedy člověka, o němž Stvořitel praví, že ho stvořil k obrazu svému. Zároveň tu symboly na kruhových terčích poukazují na postoje člověka odporující tomuto obrazu, od nichž se má odvracet stejně, jako se odvracejí postavy na obrazech. Tyto symboly naprosto správně poukazují člověka k Bohu. Neboť Bůh je láska a moudrost sama, nedělitelně spočívající jedna v druhé. U člověka tomu tak být nemusí. V lásce člověka ke zlému moudrosti není. A tak i Alfons Mucha nad jiné, rozpoznal hlavní lidské ctnosti. Jsou nikoli tři ale čtyři. Láska, moudrost, víra a naděje. Toto jsou zároveň ony čtyři drahokamy lidství, představované zde panely Rubín, Smaragd, Ametyst a Topaz. V tomto pořadí by měly být uváděny, neboť tak se postupně jednotlivé ctnosti v člověku utvářejí.

Je nepochybné, že porozumění tomuto kvartetu nám přináší zcela nový pohled na toto dílo, odhaluje nám jeho duchovní, vnitřní, běžnému pohledu skrytou hloubku. A nejen to, stejně, jako nás uchvacuje pohled do struktury jednotlivých drahokamů, vybízí nás, kdykoli na kvarteto pohlédneme, vnořit se do něj, hledat a nacházet vzájemné souvislosti lásky, moudrosti, víry a naděje, duchovně se tak probouzet a zušlechťovat. Toto Muchovo dílo, pokud jde o panó, je ze všech obsahově nejvýznamnější. Je  drahokamem samo o sobě.

Ve spisech Emanuela Swedenborga (Pravé křesťanské náboženství str.43) se dočítáme, že    „...pravá láska – a tedy zejména Láska Boha Samého – se vyznačuje třemi rysy. „ Esencí lásky je milovat druhé mimo sebe sama, toužit se s nimi sjednotit a učinit je šťastnými ze sebe samého.“ Stejné tři věci vytvářejí také podstatu Božské Moudrosti, protože Láska a Moudrost jsou v Bohu jedním: zatímco Láska tyto věci chce, Moudrost je uskutečňuje."

Panó PÉRO a PETRKLÍČ

Jiří Mucha ve své knize „Alfons Mucha“ v kapitole 18. str. 209 se zmiňuje o malé, v bílé kůži vázané knížce, nadepsané „Myšlenky a sny…“ , do které si A. Mucha zapisoval, co ho napadlo během práce, nebo uprostřed noci.

„Lež je největší zlo na světě. Na lež umře duch, pro pravdu musí umřít

tělo.“

„Láska váže ruce zlosti.“

„V umění pravda myšlenky musí být doprovázena pravdou formy.“

„Miluj lásku pro ni samu, ne pro osobu, ke které se vztahuje.“

„Na sebe se každý musí dívat černým sklem, na druhé růžovým.“ …

„Láska je veselá, jen zlé svědomí je smutné.“

„Slza v oku řečníka dělá někdy divy, ale pláč vůdce může zahubit celé národy.“

„Umění je pomůckou, kterou sdělujeme světu svou lásku.“

Camille Flammarion mu naznačil, že to, co si zapisuje nemusí nutně pocházet z jeho hlavy, ale může být diktováno bytostmi, jež se projevují prostřednictvím jeho osoby.

Z těchto drobných poznámek, píše Jiří Mucha, se vyvinula praxe, do které ho zasvětil Flammarion, a které se oddával po celý život: automatické psaní. Flammarion měl ohromnou vědeckou popularitu, byl astronomem, přírodovědcem, spisovatelem, založil Francouzskou astronomickou společnost, byl popularizátorem vědy a to nejen astronomie ale např. i meteorologie a geologie, jedním z nejpřekládanějších autorů i u nás. Věrný své době, bádal i v okultních vědách, snažil se proniknout i do záhad posmrtného života. Mucha v něm nalezl člověka, se kterým ho poutalo dlouholeté a vřelé přátelství, člověka, který dokázal svým vědeckým přístupem plně uspokojit jeho touhu po opravdové vědě zabývající se touto problematikou.

                Automatické psaní je způsob komunikace se zemřelými nacházejícími se v duchovním světě a anděly, případně  posly z mimozemských civilizací. Člověk mající schopnost takovéto komunikace se uvede do „stavu zvláštního snění, a nechá svou ruku psát po papíře sdělení, která nejsou kontrolována jeho vědomím.“

Tento svůj zájem o spojení s duchovním světem se stal i námětem, který zpracoval do dvou souvisících panó, které nazval symbolicky Péro a Petrklíč. Co nám v skrytu symboliky vypovídají?

               PETRKLÍČ                                           PÉRO

PERO

Žena na obraze zaujímá nevšední pózu. Její výraz je uvolněný až snivý, přesto plný očekávání. Oči jsou přivřené, ústa sevřená a na uších má klapky ve formě dekorativního šperku proti vnějšímu ruchu. V rukou drží péro – zašpičatělý brk k psaní a větévku vavřínu. Symbolika je zřejmá: V tichu, bez rušivých podnětů zraku, sluchu, s pérem v ruce spočívá ve stavu zvláštního snivého očekávání - propojení písmem sféry pozemské s duchovní. Brk zde představuje písmo a vavřín pak potřebnou rituální čistotu.

Pokračování se nachází na protilehlém panó s názvem:

PETRKLÍČ

Jak vidíme na tomto panó, žena drží v ruce petrklíč. Jedná se o duchovní bytost - anděla, jejíž čistotu symbolizuje kytice lilií za pasem. Petrklíč, symbol klíče otevírajícího bránu nebes dokládá, že  obě strany, anděl nebe a člověk, jsou k vzájemné komunikaci prostřednictvím automatického písma způsobilí. Postavy žen na protilehlých panó jsou obráceny tvářemi k sobě. Zřetelně jde o vzájemnou komunikaci. To, že  postavy jsou odděleny samostatnými panó podtrhuje skutečnost, že se jedná o komunikaci mezi dvěma světy, duchovním a pozemským. Jedná se tedy o soubor dvou obrazů, které pouze spolu dávají Muchově symbolice její vnitřní smysl. Jedno panó bez druhého, tento smysl ztrácí.

 Emanuel Swedenborg o komunikaci člověka s anděly a duchy píše:

„Každého člověka uznávajícího existenci duchů a andělů, vzrušovala vždy otázka, zda je možný přímý styk s duchovními bytostmi, tedy, zda je možné s nimi komunikovat. Člověk je stvořen Pánem tak, že může i v přírodním těle mluvit s duchy a anděly, jak to bylo u Nejstarší církve (Adamské), protože sám je také duch.

Když ale později klesli lidé do smyslovosti, tělesnosti a světskosti tak, že se nestarali o nic jiného, byla jim cesta uzavřena. Jakmile však odstoupí smyslovost, do které člověk klesl, cesta se otevře a člověk je mezi duchy a žije s nimi ve společnosti.

To však nemá nic společného se spiritismem, který je projevem snahy lidí po styku s duchy. Neřídí-li tento styk Pán, dochází ke styku s podvodnými duchy, kteří dovedou dokonale imitovat způsoby zemřelých, a tak zavádět lidi na scestí.“ (Pohledy do tajemství Bible, str. 103)                                                                                 
Toto jistě platí i pro komunikaci prostřednictvím písma. Není ale smyslem tohoto výkladu posuzovat případné důsledky svévolného vstupu člověka přírodního světa do zapovězeného, nebezpečného světa duchů. Je však nutno před ním důrazně varovat.

                Jiří Mucha ve své knize o tomto údobí otcova života dále píše: „Duchové z otcova příbuzenstva psali česky, ale jiní mrtví přátelé psali svým rodným jazykem. „Nikdy bych nebyl věřil, že bych vám mohl mrtev psát. Protože hle, jsem mrtev a živý zároveň. Tolik jsem se bál zemřít a teď jsem živ lépe, než předtím…“ (sděluje mu Raymond Poincaré, bývalý pětinásobný francouzský premiér a prezident.)

Když pak postupně všichni přátelé z mládí zemřeli, přicházeli po dvou, po třech na krátké noční návštěvy, rozprávěli a všechno bylo zase při starém…

Nepřicházeli pouze přátelé z nedávné doby. Dlouhé konverzace psané přesnou, klasickou němčinou, se zmiňují o přátelství z dřívějších životů…“A teď jsi v zemi, kde jsem zažil ty nejkrásnější chvíle, v Čechách! Jak se vyvine v nadcházejícím čase přátelství těchto dvou národů!...Zdravím tě z celého srdce. Tvůj Goethe.“ …Ale neomezují se pouze na společenské styky. Goethe mu velmi podrobně radil při malování posledního díla, filozofického triptychu „Věk rozumu, moudrosti a lásky.“ (Alfons Mucha, str. 209 - 215)

Napomáhal mu dokonce se zachycením postavy Všemohoucího. Byl to týž velký německý básník a dramatik Johann Wolfgang Goethe, který za svého života napsal o Swedenborgovi toto: „Tak, jako  každý, i já tíhnu k víře ve svět za hranicemi viditelna a mám dostatek poetických sklonů a vůle k životu, že dokonce i mé omezené já se rozpíná, aby zakoušelo Swedenborgův duchovní svět.“ (citace na www.swedenborg.cz)

Jak víme, Alfons Mucha z důvodu zhoršujícího se zdraví, pocitů úzkosti z nadcházející války, obavami o osud země a nacistickém výslechu, dílo podobné Slovanské epopeji ale obsahově ještě náročnější, neboť bylo určeno nejen pro národ, ale pro celé lidstvo, Věk rozumu, moudrosti a lásky, již nedokončil. Zemřel 14. července roku 1939. Na stolku zanechal lístek se sdělením: "Já se vrátím".

Pokud jde o jeho dílo, vrátil se a zcela jistě jen tak brzy neodejde.

                                                                              ***

Poznámka: Mnohé ze symbolů nejsou nositeli jen jediného významu. To, co v takovýchto případech je spoluurčující, je vztah v jakém se nacházejí vůči ostatním symbolům a celkovému kontextu, v tomto případě, uvedeného výtvarného díla.

Autor rozboru symboliky: Roman Kočur

Literatura: Sarah Muchová, MUCHA

                   Jiří Mucha, ALFONS MUCHA

                   Emanuel Swedenborg, Božská láska a moudrost, překlad Mgr. Lenka Máchová

                   Emanuel Swedenborg, Tajemství víry, překlad Mgr. Lenka Máchová  
                   Jan Samuel Mařík, Pohledy do tajemství Bible